• Územní plán
• znak a prapor obce
• Kaple a pamětní desky
• historie
  • Úvod
  • Počátky osídlení uzemí vsi Pikárec
  • Pikárec v období středověku
  • Pikárec v 16. a 17. století
  • Pikárec v 18. a 19. století
  • První světová válka
  • Období první republiky
  • Pikárec při druhé světové válce
  • Pikárec po druhé světové válce
  • Pikárecké domy, vývoj zástavby
  • Seznam tratí
  • Zaniklá ves Kosovy
  • Sbor dobrovolných hasiču
  • Pikárecké zajímavosti
  • Kronika
• Významní rodáci
  • Josef Stehlík
  • Alois Myslivec
• Průběh souteže obec roku
• Úspěchy obce

---

OBEC PIKÁREC-dle kroniky

Malebná obec založena roku 1192, ležící asi 30 km jihovýchodně od Žďáru nad Sázavou. První zmínky o obci, dochované z místní kroniky, jsou právě z roku 1192. Prvními osadníky zde byli Pikharti, v překladu čeští bratři. Obyvatelé Pikhartie-části Francie zde začali postupně kácet stromy. Z nich postavili první příbytky. Prvním osídleným domem byl dům č. p. 11 u Juráků. „Tento dům později vyhořel. Když se rozebírala vazba, byl na jednom ohořelém trámu vyryt právě letopočet 1192.
 Jsme jediná obec v republice s tímto názvem. První písemné záznamy o obci jsou z roku 1436 – tedy v letošním roce obec slaví  570 let od svého založení.

Úvod

Každá vesnice, město či malá osada sestává z domů, obydlených lidmi, jejichž životy, každodenní práce a osudy vytvářejí dějiny příslušné obce. Ty jsou natolik bohaté, jak je dlouhá existence sídliště, případně jaký byl jeho úkol v minulých staletích. Existence šlechtického sídla, kostela či jiné významné stavby vytváří dějiny bohatší, neboť ty se pak odvíjejí od osudů této budovy. V každém případě i malé vsi, neobsahující žádnou z těchto staveb, svoji historii mají, i když ta se zčásti odráží od vývoje příslušného panství, k němuž tato ves v minulosti patřila. Mezi tyto obce náleží také Pikárec, nevelká vesnice na spojnici mezi městečkem Křižanovem a obcemi Moravcem a Bobrůvkou. Tyto obce se dodnes honosí zřetelnými historickými památkami, rozsáhlými zámky i starobylými kostely, zatímco v případě Pikárce představují kromě malé kapličky novějšího data vzniku a několika drobných křížků snad nejstarší relikt minulosti pouze roztroušené tzv. smírčí kameny v lesích a u silnice. Přesto i Pikárec svoji minulost má, jen je třeba ji nalézt a vhodnou formou ji zpřístupnit veřejnosti, zejména jeho obyvatelům. Přestože nebyl Pikárec v dřívějších staletích centrem šlechtického panství či farního okrsku, jeho hlavní dějinnou osou je právě soubor domů, utvářejících rozsáhlou náves na březích dvojice rybníčků a život jejich obyvatel. tato předkládaná práce se tak snaží o hlubší poznání jejich minulosti a v základní podobě ji předkládá čtenářům.

POČÁTKY OSÍDLENÍ ÚZEMÍ VSI PIKÁRCE

                     Obec Pikárec je součástí ploché, mírně zvlněné krajiny Křižanovské vrchoviny, typické svými rozsáhlými rybničnými soustavami, pocházejícími v převážné míře již z období středověku. Tato krajina, přestože není tedy příliš členitá, což kontrastněji vystupuje zejména při srovnání s nepříliš vzdáleným územím kolem Nedvědice a Bystřice nad Pernštejnem, dosahuje nadmořských výšek nad 500 metrů. Některé kóty v okolí obce dosahují výrazných výšek (např. V Záhumní 559,2 m n.m., Tučkův vrch 579,4 m n.m.) a dotýkají se šesté stovky (Spálený kopec 595,2 m n.m., Kosova hora /již na kat. úz. Moravce/ 593,8 m n.m.). Tyto aspekty nehrají v dnešním životě přílišnou roli, avšak pro vznik osídlení před hlavní kolonizační vlnou konce 12. a průběhu 13. století představovaly zásadní hranici, přes kterou se bylo tehdy možno dostat jen sporadicky. Alespoň takto vysvětlují vznik středověkého osídlení soudobé historické práce. Je však zřejmé, a některé postupně získávané poznatky v oboru historické geografie a sídelní topografie k tomu přispívají, že i počátky souvislejšího osídlení těchto partií Vysočiny nemusejí být natolik pozdní, a že i zde mohla jakási neorganizovaná sídlení komora existovat již dříve. Nakolik do hloubky dějin lze obydlení širšího území kolem dnešního Pikárce předpokládat, zatím není známo.
                     Významným střediskem pro celý sídlení rozvoj regionu byl bezesporu nepříliš vzdálený Křižanov. Ten do známé historie vstupuje teprve s usazením urozeného velmože Přibyslava z Křižanova v těchto místech. Jeho počinem bylo zřejmě také zahájení vrcholně středověké kolonizační vlny, která měla za úkol zaplnit dosavadní sporadicky osazené území. Přibyslavu z Křižanova náleželo nejen okolí jeho vlastního sídla, které si v Křižanově vystavěl a jehož podoba není zatím známa, ale značně rozlehlé území, rozkládající se přibližně od Velké Bíteše až k nynějšímu Novému Městu na Moravě. Poté, co podle zápisů dochované žďárské kroniky Jindřicha Řezbáře z konce 13. století získal díl rozsáhlého lesa při tzv. libické stezce od Jana z Polné, aby zde založil cisterciácký klášter, vzrostla plocha jím drženého území ještě více. Jelikož Přibyslav krátce poté, v polovině 13. století, umírá bez mužských potomků, dědí jeho pozemkové statky jeho tři dcery, provdané za významné šlechtice své doby. Území si dělí dvě z dcer Eufemie a Eliška (Alžběta), provdané za Bočka z Obřan a Smila z Lichtenburka. Prvně jmenovaný se také stává roku 1252 konečným zakladatelem žďárského kláštera, jemuž také dává díl ze svého získaného statku. Výsledně se tak rozlehlá držba rozpadá na tři celky: statek klášterní, majetky Bočka z Obřan v okolí nynějšího Nového Města a na vlastní Křižanovsko.
                     Nelze však nijak tvrdit, že by jednotlivé celky byly nějak přísněji ohraničeny a pravidelně vymezeny, či že by dokonce tvořily ucelenou strukturu. Postupné dary založenému klášteru zapříčinily nejednotnost v topografické charakteristice nově vzniklých panství. Majetky žďárských cisterciáků ležely nejen na vlastním Žďársku, zde zejména v oblasti mezi Žďárem a dnešním Novým Městem, ale rozprostíraly se volně a zdánlivě nahodile po celé ploše bývalé Přibyslavovy domény. Zasahovaly tedy až ke Křižanovu a v ojedinělých případech i dále k jihovýchodu. Tam ležela izolovaná klášterní vesnice Křižínkov. Samostatné statky vlastnil klášter také na jižní Moravě, to se však již netýká tohoto regionu.
                     Již výše byla zmíněna existence tzv. libické stezky, která tvořila v období raného středověku důležitou osu regionu, zejména Žďárska a Křižanovska. Její existence je písemnými prameny uváděna již před polovinou 12. století, a to jako cesta „Ljubětina“. Stezka získala své pojmenování zřejmě podle tzv. „libického“ újezdu, nikoliv podle obce Libice nad Doubravou poblíž Chotěboře, jak se někdy předpokládá, a to i přesto, že zmíněná cesta touto obcí či v její blízkosti zřejmě procházela.
                     Trasa cesty, zejména v její moravské části, je dosud udávána jen značně hypoteticky. V novějším období se komplexním studiem jejího průběhu nikdo odborněji nezabýval. Podle dosavadních názorů klesala asi v místech nynějšího Žďáru do údolí řeky Oslavy, které pak téměř neopustila. Tato domněnka je však zcela nepravděpodobná, neboť místy stísněné údolí, v okolí Velkého Meziříčí přecházející místy až v kaňonovitý útvar, bylo při zvýšeném stavu vody v Oslavě zcela neprůchozí. Proto je nutno hledat trasu cesty jinde, i když její směr zřejmě osu řeky Oslavy dodržoval.
                     Jako věrohodné tvrzení se v současné době jeví názor Dušana Cendelína, kladoucího směr cesty na pláň západně a severně od Křižanova. Jeho názory se opírají o nálezy rozsáhlé soustavy starých úvozů v lesích severně od Dobré Vody. Podle jeho předpokladů směřovala cesta od Kozlova, míjela Dobrou Vodu a blížila se k Radenicím a Sklenému. Tato hypotéza by plně odpovídala významu Křižanova v nejstarším sídlením období, jeho poloha na trase, či přesněji v její těsné blízkosti, tak znamenala jeden z faktorů, tvořících z této obce hlavní kolonizační jádro regionu.
                     V souvislosti s průběhem „libické“ stezky širším územím Křižanovska je nutné si povšimnout vztahu nejprvněji uváděných vesnic na území k její trase. Již v roce 1252, kdy je zakládán poblíž vesničky Žďáru cisterciácký klášter Studnice Panny Marie, byla této nově založené instituci darována řada obcí. Jejich soupis obsahuje kromě několika vsí na jižní Moravě také Dobrou Vodu u Křižanova a Jámy u Žďáru. Tyto vsi daroval cisterciákům jejich zakladatel Boček z Obřan. Jihomoravská část daru byla starším statkem tohoto rodu tří pruhů, zmíněné vesnice na Vysočině představovaly výsluhu, kterou prostřednictvím své manželky Eufemie, dcery Přibyslava z Křižanova, Boček získal.
                     Odkaz na držbu území Přibyslavovými dcerami je zřetelně uváděn i při dalších pozemkových darech v následujícím období. Eliška, manželka Smila z Lichtenburka, získává po otcově smrti širší region Křižanovska, z něhož postupně prostřednictvím donací klášteru „ukusuje“ drobné části.
                     Poté, co v roce 1257 daroval Smil z Lichtenburka žďárským cisterciákům některé své majetky v okolí dnešního Havlíčkova Brodu – jednalo se o desátky ze stříbrných dolů brodského stříbronosného regionu – předal jim roku 1262 i ves Bobrůvku, zvanou tehdy ještě v latinské formě „Cappil Bobrowe“. Rovněž tato ves leží v předpokládaném směru trasy „libické“ cesty. Je pravděpodobné, že i ona náležela k prvotním kolonizačním počinům Přibyslava z Křižanova, či snad představovala jedno ze starších jader pozdější vrcholně středověké kolonizace. Smil současně připomíná příslušnost vsi k majetkům jeho manželky Elišky. Další část Eliščiny držby, ležící severněji v blízkosti pozdějšího Nového Města na Moravě, užíval tehdy lichtenburský purkrabí Bohuslav z Chuchel, který zde zakládá vesnici Slavkovice, která nadále nese jeho jméno. Tuto ves, jejíž území obdržel lénem od Elišky z Křižanova, pak roku 1264 daruje žďárskému klášteru. Roku 1269 pak přidává Smil Lichtenburský, opět s manželčiným svolením, klášteru vesnice Jiříkovice a Radňovice.
                     Je jisté, a podle výsledného stavu klášterního panství, spolehlivě vyčísleného prvním z klášterních urbářů, na počátku 15. století obsahovalo zřetelně více osad z regionu severního Křižanovska, než se uvádí v darovacích listinách. Je to zřejmě dáno pouze dílčím dochováním písemných pramenů z této doby. Zřejmé však je, že ještě před založením žďárského kláštera poskytuje Přibyslav ze své rozlehlé držby dary jiným duchovním institucím. V roce 1239 dosud dochovanou listinou daruje Přibyslav z Křižanova se svojí manželkou Sibylou špitálu sv. Ducha na Starém Brně kostel v Křižanově s desátky ze všech přifařených obcí, dále patronátní právo všech kostelů, které budou v křižanovském obvodě vystavěny. Z tohoto obvodu přidává také desátky z polí, z celních poplatků, z rybolovu, z prodeje lesního dříví, z berní a ze soudních pokut. Špitálu postupuje také dvě vsi v těsné blízkosti Křižanova: Loučky a Radenice. Jedná se o Radenice, těsně sousedící s Pikárcem a o dnes zaniklou ves Loučky, stávající v místech nynějšího Loučského rybníka jižně od Křižanova. Darování platů a obcí zřejmě vyplývá z Přibyslavovy touhy podporovat některou církevní instituci, což se mu dílčí formou splnilo až krátce po jeho smrti prostřednictvím jeho zetě Bočka založením žďárského kláštera.
                     Z textu listiny zřetelně vyplývá, že již toho roku, tedy na konci třicátých let 13. století, bylo území kolem Křižanova již částečně osídleno, v samotném Křižanově stál již tehdy farní kostel a předpokládalo se založení i jiných kostelů na panství. Tato poslední doložka zřejmě souvisí s právě probíhajícím procesem kolonizace, kdy na zalidněné okolí Křižanova navazovalo dosud prázdné a jen řídce obydlené území. Je pravděpodobné, že obce starší osídlovací vlny lze předpokládat v blízkosti tahu „libické“ cesty, ty zde poté tvořily jakési kolonizační uzly, z nichž byl osídlovací proces veden. Je zřejmé, že mezi ně náleží bezesporu také s Pikárcem sousedící Bobrůvka, severněji snad zmíněné Jámy.
                     Odraz Přibyslavova daru starobrněnským johanitům se projevoval i v dalších letech a staletích a vyvrcholil vleklým sporem, o němž bude blížeji zmíněno v kapitole o středověkých dějinách Pikárce. Právě soupis vsí a farních osad z tohoto sporu, jejichž výčet není v příslušných listinách úplný, ukazuje na značný rozsah Přibyslavovy původní domény. Je tak jisté, že kolonizace území byla na konci třicátých let 13. století v plném proudu, avšak zřejmě ještě po polovině století nebyla plně dokončena. Lokační snahy, případně reorganizace stávajícího staršího osídlení v novém, tzv. emfyteutickém stylu, probíhaly v určitých vlnách excentricky, z místa jádra dominia – Křižanova. Proto lokace vesnic na vzdálenějších částech panství přicházela na řadu později, jak ukazuje příklad vzniku Slavkovic teprve přičiněním lichtenburského purkrabího Bohuslava z Chuchel.

PIKÁREC V OBDOBÍ STŘEDOVĚKU

                     Rekonstrukce středověkých dějin Pikárce se opírá pouze o několik málo dochovaných přímých zpráv. Hlavním vodítkem je celkový sídelní vývoj regionu, majetkově značně roztříštěného a nesouvislého. Zejména od první poloviny 15. století po období husitských válek dochází k dílčím majetkovým proměnám, způsobených uzurpacemi částí někdejšího klášterního majetku žďárských cisterciáků šlechtou. Z této bouřlivé doby se také dochovala první známá zmínka o vsi Pikárci, která pochází z roku 1436. Při srovnání s dějinami okolních vesnic je to údaj poměrně pozdní, většina vsí je známa díky užívání zemských desek již od poloviny 14. století, některé pak vstupují do historie i dříve. Tak tomu je například v případě Křižanova a Bobrůvky, které se objevují v písemných pramenech 13. století. Moravec pak nastupuje svoji historickou dráhu dějinami v polovině 14. století. Naopak pro obce náležející žďárskému klášteru místy platí, že jsou písemně zachyceny teprve s prvním klášterním urbářem z roku 1407.
                     Přes tyto nejednotnosti však jsou počátky většiny vsí poměrně jasné. Jinak je tomu v případě Pikárce. Jak již bylo uvedeno v kapitole o počátcích osídlení okolí, samo vlastní pojmenování vsi posouvá její vznik do pozdějšího období. Hned první zmínka dokládá výše naznačený jev pohusitské éry. V průběhu husitských válek získal křižanovskou část klášterního zboží Jošt Hecht z Rosic. Tento přední moravský šlechtic náležel ještě za života moravského markraběte Jošta k jeho čelním příznivcům. Díky svým studiím práv se stal roku 1393 rektorem pražské právnické univerzity a po smrti markraběte Jošta v roce 1411 získal roku 1415 post nejvyššího sudího brněnské cúdy, který zastával až do roku 1420. Od markraběte také získal nejen na jmenovaných vsích, ale i na některých vesnicích kláštera na jižním Žďársku, komorní plat. V roce 1436, kdy byly opět otevřeny zemské desky a zasedal soud, se soudil s Janem z Meziříčí a z Křižanova, že mu drží půl městečka Křižanova, vsi Dobrou Vodu, Jívoví, Pikárec a záhadnou ves „Crewczendorf“. Pikárec se zde objevuje ve tvaru „Pykarec“. Jan z Meziříčí vlastnil tehdy druhou část Křižanova s příslušnými vesnicemi a podle některých údajů zabral zmíněný klášterní statek již roku 1422.
                     Současně s Joštěm Hechtem se s Janem z Křižanova soudil také opat žďárského kláštera Jan, a to ze stejného důvodu o tytéž obce. Poslední neznámá je v zápise o sporu uvedena jako „Krajcdorf“. Její název pocházel zřejmě z tvaru „Kreuzdorf“, tedy „Křížová ves“. Nápadně tak svým pojmenováním připomíná Křižanov. Jeho jméno lze však vysvětlit také jeho příslušenstvím johanitské komendě na Starém Brně, které náleželo od roku 1239 na Křižanovsku několik vesnic – Radenice a zaniklé Loučky. Je tak možné, že „Kreuzdorf“ byl založen samotnými johanity, jinak také příslušníky řádu maltézských rytířů, v dosud neosídleném okolí Radenic a později opět zanikl. Tomu by také nasvědčoval spor, který proběhl roku 1348 mezi farářem Herušem z Horních Borů a Wachsmundem, komturem johanitů, o desátek ze vsí Bohdalce a „Crewczendorfu“. Ves se tak nalézala v blízkosti Horních Borů, alespoň v rámci její farnosti. Poloha u Radenic byl tomuto předpokladu vyhovovala. Dosavadní literatura ztotožňovala „Kreuzdorf“ s nynějším Rousměrovem. Tato lokalizace však není příliš věrohodná, neboť Rousměrov se uvádí v prvním a třetím klášterním urbáři z let 1407 a 1483, i když s menšími rozdíly. Podle některých indicií je však možné, že došlo k přeložení vsi, jak bylo tehdy na žďárském klášterním panství časté. „Kreuzdorf“ se nejmenuje ani v sumární podobě, jako některé jiné vsi klášterní části Křižanovska, v urbáři v roce 1407. Je tak možné, že ležel někde v rozsáhlých lesích v blízkosti Pikárce.
                     Stejně jako v případě „Kreuzdorfu“ ani vlastní Pikárec se nevyskytuje v prvním klášterním urbáři roku 1407, a to ani v souhrnném seznamu, kde se takto objevuje Křižanov, respektive jeho klášterní část, Jívoví a Dobrá Voda. Z vesnic, uvedených ve sporu v roce 1436, tak v urbáři chybí pouze Pikárec a zmíněný „Kreuzdorf“. Jeho důvody již byly shrnuty, zbývá tak objasnit existenci Pikárce na počátku 15. století. Jak bylo řečeno v kapitole o počátcích osídlení, mohl na základě rozboru jména vzniknout Pikárec buď v průběhu první poloviny 14. století, nebo až za husitských válek ve dvacátých letech století patnáctého. Současně s výskytem Pikárce v písemných pramenech mizí z tohoto zdroje ves Kosov, později uváděná jako zaniklá. Blízkost pravděpodobné polohy Kosova k dnešnímu Pikárci umožňuje vyslovit hypotézu o možném přesunu staršího osídlení Kosova do polohy nynějšího Pikárce, spojeného se změnou názvu obce. Tomu by nasvědčoval výrazně pravidelný tvar katastrálních území Pikárce, Horní Libochové a Kundratic, která nenasvědčují přítomnosti další již neexistující vesnice. Pokud nebude nalezen odpovídající pramen, který by tuto hypotézu vyvrátil či upřesnil, bude možno předpokládat vznik Pikárce teprve na počátku 15. století a za jeho přímého předchůdce bude nutno považovat zaniklý Kosov.
                     V dalším období zůstává Pikárec v majetku žďárského kláštera jako součást jeho křižanovské části. Spolu s ní také chybí v druhém středověkém klášterním urbáři z roku 1462. Důvod této absence není zatím znám. Snad jej lze vysvětlit nejasnými vztahy na obou dílech křižanovského panství, kdy v době kolem poloviny 15. století náležely Janovi z Pernštejna i některé roboty na klášterní části zboží. Snad z tohoto důvodu, kdy klášterní lidé robotovali světskému držiteli, nebyly vsi žďárského kláštera uvedeny v druhém urbáři.
                     Postupem času si Pernštejnové pozvolně a nenápadně uzurpují veškerá práva na klášterní vsi v okolí Křižanova včetně tzv. Horního města. Po Janovi z Pernštejna přechází toto území do držby jeho syna Viléma, jednoho z nejvýznamnějších členů rodu, významného politika a ekonoma závěru středověku, který přináší do oblasti Vysočiny první vlny novověkého života, zejména ve způsobu hospodaření. V této době je také dochována další písemná zmínka o Pikárci, opět v podobě sporu. V roce 1481 tak poháněl k zemskému soudu žďárský opat Linhart Viléma z Pernštejna, že drží klášteru vsi Pikárec a Medlov u Pohořelic se vším jejich příslušenstvím, dále jej obviňuje, že zabral klášteru polovici Křižanova a vsi Dobrou Vodu a Jívoví, kde pobírá plat a  bere lidi na robotu.  Současně pohnal opat také Vilémova bratra Vratislava z Pernštejna, že drží klášteru ves Pikárec se vším příslušenstvím i s rybníky a lesy a pobírá 5 hřiven ročního platu na klášterních lidech v Medlově, dále si přivlastnil kostelní podací far v Horní Bobrové a ve Strážku a pobírá z nich příslušné desátky. Celý spor vyvrcholil smírně, a to listinou z 1. května roku 1486 v podobě pergamenu bratrů Viléma a Vratislava z Pernštejna, kteří vyměnili se žďárským klášterem Horní Bobrovou za polovinu městečka Horního Křižanova, vsi Jívoví, Pikárec a Medlov. Výměnu povolili držitelé zakladatelských práv žďárského kláštera minsterberská knížata Viktorin, Jindřich starší a Jindřich mladší, potomci pánů z Kunštátu. Listina se dochovala v originále, je opatřena částečně dochovanými pečetěmi a představuje tak významný písemný doklad k dějinám Pikárce. (foto listiny v příloze) Pikárec výslovně zachycuje v podobě „…vsi Pikarcze s rybníky s dvory kmetczimi s platem…“.
                     Zmíněnou listinou tak Pikárec trvale opouští klášterní panství a přechází do majetku Pernštejnů, nejvýznamnějšího moravského rodu následujícího období. Zde jej zachycuje také nedochovaný urbář pernštejnských panství z konce 15. století, jehož obsah je dnes znám pouze z velice stručného výpisu moravského archiváře Antonína Bočka z první poloviny 19. století. Tento výpis zachycuje v Pikárci pouze několik jmen osadníků, a to jména Drdel, Chlup a Rubek. Krátce nato zachycuje Pikárec další v originále zachovaná listina z roku 1500, sepsaná 20. září toho roku na Pernštejně, kterou odpouští Vilém z Pernštejna vsím na jeho křižanovském panství šenkování panského vína. Stejné listiny dostaly také i ostatní vesnice Pernštejnů v oblasti Vysočiny. Pouze křižanovská je však dochována v původní podobě, ostatní jsou známy jen v podobě opisů.

               

               

PIKÁREC V PRŮBĚHU 16. A 17.  STOLETÍ

                     Jako součást rozsáhlého majetku Pernštejnů, tehdy nejmocnějších feudálů moravské země, přechází Pikárec z období „temného“ středověku do raného novověku. První polovina vymezeného období, kterým se tato kapitola zabývá, je řízena především přerodem středověkého životního stylu do „civilizovaného“ stylu novověkého, doprovázeného importovaným charakterem žití. Jeho hlavním doprovodným znakem je příliv renesančního stylu, postupně nahrazujícího dosavadní gotiku. Neprojevuje se však pouze v architektuře, ale zasahuje také do způsobu života. Příliv renesance je pozvolný, i přes význam pernštejnského rodu ve společnosti přichází na území Vysočiny poměrně pozdě a jakoby váhavě. Jeho první znaky je možno na stavbách především vrchnostenského původu sledovat teprve v době kolem poloviny 16. století.
                     Tyto charakteristiky byly však značně vzdáleny ustálenému životu vsi Pikárce. Nastupující renesance se zdejší chudé a skromné zástavby nijak nedotkla. Vliv snad dílčí formou zasáhl pouze do způsobů hospodaření, ovšem ponejvíce zřejmě na panských pozemcích. Pro poznání historie vsi je v tomto období důležité, že znatelně narůstá množství dochovaných písemných pramenů, které umožňují blíže poznat podobu Pikárce a jeho proměny. Od konce 16. století přinášejí doklady zejména vrchnostenské urbáře, tedy jakési odhady panského majetku, doprovázené soupisy obyvatel s jejich povinnostmi vůči vrchnosti a pravidelnými platy. Z tohoto období se také ojediněle dochovala pozemková kniha obce, která názorně a velice zajímavě zachycuje změny ve vsi v průběhu třicetileté války. Dále navazují katastrální operáty 17. století, pokračující i v dalších stoletích, takže spolu s jinými zdroji je výčet informačních pramenů nepřeberný.
                     Rozlehlá panství Pernštejnů na území Vysočiny byla již na závěru 15. století rozdělena na několik správních celků. Pikárec spolu s okolními vesnicemi připadl ke křižanovskému dílu. U něj přetrval dalších několik desetiletí. V písemných pramenech se poté objevuje až v roce 1560, kdy byl spolu s celým takto vyčleněným panstvím postoupen Vojtěchem z Pernštejna jeho bratru Vratislavovi, nejvýznamnějšímu členu pernštejnského rodu 16. století. Smlouva o převodu panství obsahuje kompletní výčet obcí, které k němu náležely. Současně zachycuje stav panství k danému roku, tedy po více než půlstoletí absence písemných zpráv. Ke křižanovskému statku tehdy náležel pustý hrad Křižanov s městečkem, vesnice Sviny, Jívoví, Pikárec, Kundratice, Sklené, díl Radenic, Dolní a Horní Libochová, pustý hrad Strážek se stejnojmenným městečkem, ves Radkov s pustou tvrzí, Jemnička s pustou tvrzí, ves Jakubovice, stávající v místech nynějšího dvora stejného jména, Horní Bory, Bojanov a Medlánky u Brna. Dále je zmíněna pustá ves Starý Rousměrov, jejíž ztotožnění a lokalizace jsou dnes neznámé a nakonec vesnice Moravec s pustou tvrzí. Jak je z výčtu patrno, zájem Pernštejnů byl zaměřen převážně na ekonomickou produkci rozsáhlých panství, kde zakládali nové rybníky, značně měnící tvářnost ploché krajiny Křižanovska, zatímco jednotlivosti stály mimo dosah jejich zájmu. V důsledku toho byl tak mnohdy zpečetěn osud velkého množství skoupených hradů, tvrzí a dvorů. Zmíněný výčet jmenuje jeden pustý hrad a tři pusté tvrze, z nichž pouze jediná tvrz v Moravci byla zcela obnovena a z tvrze radkovské zůstal hospodářský dvůr a stopy po jejím opevnění na břehu rybníka Tvrza. Tvrz v Jemnici zmizela v celém rozsahu, stejně jako středověký hrad v Křižanově. Jeho místo krátce nato zaujal komplex renesančního zámku, nevykazující existenci zbytků hradní stavby.
                     V té době již značně vrcholila pernštejnská finanční krize, za jejíž příčinu bývá nepřesně uváděn mimo jiné zisk kladského hrabství Janem z Pernštejna v roce 1537, spojený s ražbou vlastních mincí. V tomto období také začíná stavba rozlehlého chrámu v Doubravníku, stavěného na místě bývalého středověkého klášterního areálu prvních Pernštejnů a určeného jako hlavní rodové pohřebiště. Monstrózní církevní stavba, která měla kromě praktického úkolu rovněž reprezentovat společenskou pozici Pernštejnů jako jednoho z nejčelnějších raně novověkých rodů českých zemí, kdy předstihli rozsahem pozemkového majetku i významné Rožmberky. Výstavba doubravnického kostela se vlekla od položení základního kamene v roce 1535 až do ukončení základní stavby v roce 1557 a další práce na něm trvaly i v dalších desetiletích. je zřejmé, že si tak vyžádala značných finančních nákladů, které díky vyprázdnění pernštejnské pokladny bylo značně obtížné plnit. Již před polovinou 16. století tak začíná postupný rozprodej majetků a statků, zprvu převážně izolovaných a pro pernštejnskou ekonomiku méně významných, nakonec dochází k rozpadu kompaktní domény, zabírající velkou část žďárského okresu, završenou odprodejem samotného rodového sídla Pernštejna na konci 16. století.
                     V roce 1562 tak prodává Vratislav z Pernštejna i panství Křižanov v rozsahu, v jakém se nacházel dva roky před tím, vladykovi Zdenkovi Lhotskému ze Ptení. Oproti předchozí smlouvě se však v tomto mladším textu nalézají drobné změny, jen obtížně vysvětlitelné. Jde zejména o údaj, kdy po zmínce o Křižanovu ve výčtu příslušných obcí následuje Bojanov a “ves pustá Starý Pikárec“. Bojanov se pak v textu objevuje ještě jednou, a to na konci textu, po ní tam následuje „ves pustá Starý Rousměrov“. Samotný Pikárec není v listu uveden. Jde zřejmě o omyl písaře, který při opisování rozsahu panství ze staršího zápisu mylně uvedl hned na začátku Bojanov se zaniklým Rousměrovem, svoji chybu si však uvědomil, ještě než vsuvku dopsal a pokračoval podle původního textu Pikárcem. Přitom zcela vynechal vsi Sviny a Jívoví.
                     Vkladem do zemských desk zmíněného roku tak přechází Pikárec definitivně z pernštejnské držby do majetku vladyckého rodu Lhotských ze Ptení. Nadále však zůstává součástí křižanovského dominia. Za Lhotských dochází k výstavbě nového šlechtického sídla v Křižanově, který si zvolili jako centrum nového panstvíiacute;. Zdejší rozlehlý zámek nahradil dřívější zbořený hrad a plně navázal na příliv renesančních stavebních vlivů z jižní a západní Evropy, k nimž právě v průběhu šedesátých a sedmdesátých letech 16. století ponejvíce docházelo. Je zřejmé, že díky podpoře Lhotských vzniká v Křižanově také nová budova obecní radnice, stejně jako zámek dosud v převážné míře dochovaná. Současně je rozšířeno dvorové hospodářství. Ke dvoru před zámkem je připojen dvůr na místě zrušené vsi Jakubovice a nově vzniká také dvůr v Dolní Libochové. Rozlehlé panství však nebylo nadále spravováno z jediného místa. Od konce osmdesátých let 16. století se od Křižanova odštěpila moravecká část, která připadla Václavu Lhotskému ze Ptení, zatímco Křižanov nadále zůstal Prokopu Lhotskému. Oddělením Moravce je obnovena i dosud zpustlá tvrz a její pozůstatky zakomponovány do rozsáhlého renesančního zámku.
                     Přesto však i nadále obě části zůstávají v rukou jediného rodu. Zlom nastává teprve v roce 1595, kdy prodává Václav Lhotský ze Ptení a na Moravci svůj díl panství Janu staršímu Munkovi z Ivančic a na Troubsku. Ten byl potomkem někdejšího měšťanského rodu z města Ivančic, jak také jeho přídomek navozuje, který s majetkem získává také šlechtický titul. Kromě Moravce vlastnil také tvrz Troubsko na Brněnsku a dvorec s tvrzí a mlýnem Radlas na předměstské ulici Cejlu v těsném sousedství Brna. Je zřejmé, že i tento majitel dílčím způsobem zasáhl do charakteristiky nového moravského panství. Provedl určité úpravy na moravecké tvrzi, jak byl tamní zámek tehdy soudobou terminologií nazýván, na což ukazují určité zřetelné analogie s troubským zámkem.
                     Rozsah nového moraveckého panství dokládá prodejní smlouva, jejíž obsah je důležitý i pro vlastní Pikárec. Hlavní složkou panství byla tvrz v Moravci se vsí, s dvorem, s pivovarem, s chmelnicemi a zahradami. Je tak zřejmé, že už za Václava Lhotského plnil Moravec úlohu samostatného správního a sídelního centra, k němuž byly přičleněno městečko Strážek s kostelem a dále vesnice Jemnice, Horní a Dolní Libochová, Bojanov, Pikárec (který se v zápisu uvádí ve zkomolené podobě jako „Prkarec“), Radkov s pustou tvrzí a poplužním dvorem a nakonec pustá ves Kosovy. Ta stála v těsném sousedství Pikárce, jak je uváděno v samostatné kapitole, touto vsí se zabývající.
                     Z tohoto roku také pochází první kompletní soupis pikáreckých obyvatel spolu s rozlohou jejich pozemků. Jejich domy je již možno spolehlivě lokalizovat a navázat je na nynější popisná čísla. V Pikárci tehdy stálo 15 usedlostí, z nichž nejvýznamnější byla zákupní rychta, stávající v místě domu čp. 13. Jejím tehdejším držitelem a současně tedy zákupním rychtářem byl Jiřík Zajíček. Spolu s rychtářem v Horní Libochové přestavoval snad nejvýše postavenou osobnost v obecní samosprávě. Jeho úřad byl vázán nikoliv na dědičná práva, ale na budovu rychty, její majitel vždy vykonával svěřený úřad a se změnou držitele domu tak přecházela i funkce. S libochovským rychtářem tak byl pikárecký Zajíček osvobozen od platů a robot, pouze v případě, „kdyby tažení proti Turku do pole bylo“, byl povinen majiteli panství poskytnout jednoho koně do vozu.
                     Rychtář Jiřík Zajíček držel pikáreckou rychtu od roku 1583, kdy ji koupil od předešlého rychtáře Jana Pikáreckého za 750 zlatých. To byla cena značně vysoká, neboť jiné pikárecké grunty se v tomto období pohybovaly cenově v řádu dvou až tří stovek zlatých. Zřejmě nejvýše oceněným byl grunt Mikuláše Vaňka nebo také Vaníka, dnes čp. 14, který přišel roku 1585 na 320 zlatých. Ceny usedlostí se však v dalším období výrazně snižovaly. Rychtu získává Jiřík Zajíček zřejmě po smrti dřívějšího rychtáře, neboť kupní sumu platí jeho dceři Anně, provdané za Pavla Vlacha do Křižanova a synovi Janovi, který se tehdy věnoval blíže neurčeným studiím. Protože tehdy ještě nebyla ujednocena příjmení, docházelo mnohdy k různým obměnám a jednotliví usedlí mihli být v různých zápisech také různě uváděni. Také Jiřík Zajíček byl později uváděn také jako Jiřík Bečka a toto jméno také zůstalo v rodě pikáreckých rychtářů i dlouho poté. Jiřík umírá v roce 1614 a na příkaz vrchnosti, jíž byl tehdy Vilém Munka z Ivančic, prokurátor markrabství moravského, byla rychta prodána Jiříkovu synovi Vítu Bečkovi Současně byla majitelem panství prominuta část prodejní ceny rychty a ta byla postoupena dědici ve výši 650 zlatých. Vít pak spravoval rychtu až do své smrti v roce 1639, kdy ji postoupil svému zeti Jiříkovi Bečkovi (!). Příjmení Jiříka Bečky je dokladem nestálosti pojmenování, neboť tím, že se přiženil do rodiny Bečkovy, také tehdy automaticky získal nové příjmení. Proto je orientace mezi tehdejšími obyvateli velice obtížná.
                     Kromě rychty sestával Pikárec na konci 16. století z dvoulánové usedlosti Jana Jaška (dnes čp. 17), tří lánových statků (čp. 5, 7 a 18), tří třičtvrtělánových (čp. 3, 8 a 14) a sedmi půllánů (čp. 1, 2, 6, 12, 15, 16 a 19). Struktura vesnice se v této podobě udržela ještě po celé 17. století, teprve v průběhu století osmnáctého docházelo k dílčím změnám, které vyvrcholili dosti značnými rozdíly oproti původní charakteristice, zřetelné již na počátku 19. století.
                     Pod moraveckým panstvím Munků z Ivančic zůstal Pikárec až do osudné bělohorské bitvy v roce 1620 a následných císařských represí. Stavovského povstání se zúčastnil i majitel Moravce Vilém Munka z Ivančic, enangelík, jehož přičiněním byl také roku 1616 ve Strážku vystavěn na místě starého zcela nový kostel, odpovídající již renesančnímu duchu architektury. Umírá sice ještě na počátku dvacátých let 17. století, tedy ještě před vynesením rozsudku, jeho statky byly však i přesto zabaveny. Šlo o statky Moravec, Křižanov, který mu náležel po Jiřím Volfovi Křineckém z Ronova a nedaleký Ořechov. Moravec byl oceněn na 38 tisíc moravských zlatých a prodán Janu Jakubu de Magno. Ten současně připojil k Moravci i sousední Mitrov, který byl zabaven uprchlému Jindřichu Mitrovskému z Nemyšle.  Oboje panství si však příliš dlouho neponechal a již roku 1630 je prodal bohatému obchodníkovi z Lombardie v severní Itálii Janu Křtiteli Bergamescovi. Ten se tak na dlouhé období stává majitelem Moravce. Po čase si také mění své jméno, které ve středoevropských krajinách při výslovnosti činilo jisté potíže a tak při povýšení do rytířského stavu v roce 1651 nahrazuje dosavadní příjmení šlechtický přídomek „z Moravce“.
                     Hned první léta třicetileté války byla značně zatěžující a zanechávala výrazné stopy na struktuře mnohých vesnic a panství. Již v roce 1620 došlo nedaleko od Pikárce poblíž Horní Rozsíčky ke střetu polských hord s vojáky bystřického a kunštátského panství, přičemž zde padlo mnoho zúčastněných. Rovněž z pramenů Velkého Meziříčí vyplývá, že v této době bylo okolí města hojně „navštěvováno“ Poláky, kteří přepadávali převážně venkovské obyvatelstvo a mučením na nich získávali peníze a jídlo. Lidé byli nuceni se ukrývat v lesích, a to mnohdy v dost nepříznivých podmínkách. Z této doby je doložen tragický případ ženy z Dobré Vody u Křižanova, která v důsledku ukrývání se svými čtyřmi dětmi v lese počátkem zimy roku 1620 umrzla.
                     Stejně tak bylo i v Pikárci,  kde několik gruntů v důsledku toho pustlo. Hned v roce 1620 byly opuštěny domy Šimka Soukopa (čp. 19) a Jana Habána (čp. 6), které „k dokonalému spuštění přišly a jenom místo pozůstává“. Ovšem příčinou pustnutí statků a vesnic nebyla jen cizí vojska, ale ve velké míře i vlastní císařská armáda. Její vojáci se rovněž chovali k obyvatelstvu jako k volně použitelnému zdroji peněz a potravin. Od konce ledna do začátku dubna roku 1622 živila panství v našem regionu pluk císařského důstojníka Melichara Khyna. Důsledky této „návštěvy“ byly hrozné a rovněž silně vyčerpaly nejen vrchnostenské pokladny, ale i sýpky a komory venkovských sedláků, o morální újmě nemluvě.
                     Kromě dvou přesněji datovaných zmínek o zpustnutí pikáreckých usedlostí se dochoval ještě doklad o blíže nejasném vypálení půllánového gruntu Pavla Nedrbala (čp. 16) vojáky císařského plukovníka Jana Meroda de Waroux. Merodova přítomnost na území moravského panství a i jinde v oblasti Vysočiny není dosud z dostupných prací známa. Pouze nahodile zmiňuje významný moravský šlechtic Karel starší ze Žerotína v roce 1629 dluh města Třebíče, vzniklý zapůjčením finanční částky na vyplacení „lidu vojenského nejvyššího Merode“. Další doklady nejsou známy, je však jisté, že Merodova vojska v Pikárci byla a zanechala po sobě své typické stopy. Lze ještě dodat, že po smrti Pavla Nedrbala dvě z jeho dětí – Zuzana a Kateřina – sběhly a třetí – Dorota – se provdala do Kundratic. Nebyl tak žádný zájem o obnovu vypáleného gruntu a ten ještě na počátku padesátých let 17. století zůstával ve stavu, jak jej zanechala císařská vojska.
                     Další tragickou událostí pro Pikárec byl vpád Švédů na Moravu v roce 1643. Předešlé mezidobí však také nebylo zcela poklidné, pohyb císařských vojsk v okolí Pikárce dokumentují nahodilé záznamy v křižanovské městské knize. Švédi se do oblasti Pikárce dostávají 15. června 1643, kdy plení město Velké Meziříčí a poté i Křižanov. Dalšího dne je doložena jejich přítomnost v Bystřici nad Pernštejnem. je tak zřejmé, že v těchto dnech byl jejich přítomností „poctěn“ také Pikárec. Konkrétní zprávy o škodách v Pikárci nemáme, avšak stav vesnice v padesátých letech 17. století ukazuje na značně kruté následky švédského nájezdu. Konkrétně je znám pouze jediný případ, kdy by opuštění statku mohlo souviset se situací na počátku čtyřicátých let 17. století, a to v případě gruntu Václava Benatského (čp. 2), který byl opuštěn právě v tomto období. Šlo o půllánovou usedlost, která však nezůstala opuštěna příliš dlouho, ale již na počátku šedesátých let byla opět osazena.
                     Zajímavé, a pro poznání povahy pikáreckých gruntů značně důležité, je dochování inventáře tohoto domu, který je součástí ojedinělého pozůstalostního zápisu, vloženého do pozemkové knihy obce. Zápis a inventář se týkají převodu gruntu z Jiříka Benatského na jeho syna Václava v roce 1611. Smlouva vyčísluje „tři koně tažné, hříbě jedno, vozy s železy i jiná stará železa z rozbořených vozů, věci vorný, brány s železnými hřebíky, telat 2, svině 4, ovce s jehňaty 4, slepic 4, s kohoutem 5, vobilí v stodole (kromě 12 měřic ovsa) všeckno, též obilí ozimé setý (kromě toho kousku za rybníkem) všeckno, hřeben železný, kterejm se len drhne, řetěz jeden“. Václav měl vyčísleny i povinnosti vůči svému otci jako bývalému hospodáři, „předně jeho při sobě, pokudžby srovnati mohli, chrániti i stravou náležitou opatrovati, potomně každýho roku, pokudž by živ byl, 4 míry žita vydávati, ovsa 3 měřice na svý roli, když otec zrno dá, vsíti a svými koňmi zadělati.“
                     Důsledek třicetileté války v Pikárci nebyl radostný. V roce 1657, tedy necelé desetiletí po skončení války, bylo v obci z patnácti gruntů osedlých jen 8 usedlostí, zbylých sedm bylo pustých. Při vynechání rychty, jejíž pozemkový rozsah starší prameny neuvádí, tak zůstalo osedlých jen 6 a ¼ lánu, zpustlo 4 a ½ lánu, tedy asi 42 procent z celkové rozlohy vesnice.
                     Většina opuštěných gruntů zůstala pustých ještě v dalších letech. Pouze Benatského grunt (dnes čp. 2) byl krátce nato podle soupisu z roku 1663 opět osazen, další sumář z roku 1674 jej však opět uvádí jako pustý. Zmíněný soupis usedlých v Pikárci z roku 1663 je součástí odhadu moraveckého a mitrovského panství. Je rovněž jediným zdrojem poznání podoby Pikárce v době předbělohorské na konci 16. století, nebož urbář z roku 1595 se v originále nedochoval a jeho obsah zachycuje až tento pozdější pramen. Kromě usedlých v Pikárci včetně zákupního rychtáře zde byl ještě obecní pastýř, jmenovitě neuvedený. Dávky v obci byly tehdy poměrně stejnoměrné. Za lánovou usedlost platil její držitel 12 grošů na sv. Jiří a dalších 12 grošů na sv. Václava. Za usedlosti o menším rozsahu pozemků – půllány, třičtvrtělány – byly dávány patřičné díly, tedy 6 a 8 až 9 grošů. Pouze dvoulánová usedlost Martina Tučka (nyní čp. 17) platila na oba svátky po 11 groších.
                     Jak vyplynulo již ze zmíněného inventáře, jedním ze způsobů obživy pikáreckých obyvatel bylo v tomto období také tkalcovství. Na svých pozemcích pěstovali hlavní surovinu – len, který poté i sami zpracovávali. To se odrazilo v polovině 17. století také v charakteru dávek, které byly zřejmě totožné s povinnostmi konce 16. století, totiž odvést ročně 2 lokty přediva. Toto množství bylo v celé obci jednotné a nelišilo se rozsahem pozemků. Bylo dokonce totožné ve všech vesnicích moraveckého i mitrovského panství.
                     Odhad vypočítává rovněž vrchnostenské reality, z nichž nejzajímavější jsou ty, které se blíže dotýkají Pikárce. Je zde tak zmíněn „rybník starej Tis“ na 45 kop kaprů, rybník „Pikárecký“ na 50 kop kaprů, stejně velký rybník „Kuchyně“ a rybník „Strážnej“ na 30 kop ryb. Další rybníky zde uváděné se již zřejmě Pikárce netýkají. Nelze však říci, že byl na území Pikárce byla pouze tato čtveřice rybníků, mapa křižanovského panství z počátku 18. století ukazuje názorně značné množství větších či menších nádrží na všech vodotečích, nejinak tomu byli i tehdy na panství moraveckém. Na panství bylo také dále množství plodových rybníků, jejich názvy však dnes již nejsou převážně známy, případně nesouvisejí s územím Pikárce. V Horní Libochové byly tehdy kromě rybníků také sádky.
                     Naproti tomu měl Pikárec v rámci panství značný význam svým potenciálem lesů. jak uvádí odhad, „při vsi Pikárci jest les panskej jedlovej, smrkovej, javorovej a vosikovej, slově Tis, kterýž, jakž hranice ukazují, na 11 lečí ve 30 kusech tenat. Při též vsi jest druhý les panskej, jakž hranice ukazují, slově Suk, v kterémž dříví jedlového, smrkového, javorovéhoi bukového dosti, kterýž jest v 6 lečích na 30 kusů tenat“.
                     Dalším panským produktem, který sice nebyl získáván na dnešním katastrálním území Pikárce, ale který s ním těsně souvisel, byla hrnčířská hlína. Její přítomnost dodnes dokládá název lesa Hlíny a dvojice stejnojmenných samot mezi Pikárcem a Horní Libochovou. Zřejmě díky příměsi železné rudy, která teprve později byla produktivněji těžena, byla hlína zbarvena červeně, a rovněž tato barva byla žádaným produktem, tehdy rovněž těženým.
                     Zajímavou zmínkou kromě tří kopanin u Pikárce, jménem Vicourkova, Hrokýho a Koukolova kopanina, byl údaj o tzv. „staré peci“ v Urbanově loučce. Co bylo touto pecí myšleno, není známo. je pouze připojena stručná zmínka o velikém zpustnutí těchto kopanin a luk, které byly značně zarostlé, snad v důsledku vylidnění části obce po třicetileté válce, kdy nebyl nikdo, kdo by je obdělával.
                     V této době se objevuje zájem o zpracování železné rudy, jejíž ložiska byly na křižanovském a moraveckém panství objeveny. Je to určitým dokladem uklidnění poměrů po válečných událostech a koresponduje se zájmem o obnovu staršího dolování i v jiných regionech. Dosavadní práce se zabývaly pouze těžbou a zpracováním železa na území křižanovského panství, kde vzniká v průběhu druhé půle 17. století huť s vysokou pecí u Kundratic. V okolí této vsi se také nacházely známé doly, odkud byla železná ruda získávána. Jejich polohy jsou kladeny neurčitě k Jakubovskému dvoru, do okolí Kundratic a do trati „U rudy“ jižně od Křižanova. Počátky křižanovského dolování a „šmelcování“ jsou kladeny do devadesátých let 17. století, přestože se již roku 1672 uvádí „šichtmistrová z Kundratic“. Od devadesátých let také začíná značný soubor písemností, týkajících se křižanovské těžby a hutnění. Přesto však některé údaje ukazují na již dřívější počátek dolování, a to již nejpozději v šedesátých letech. Soupis panského majetku z roku 1671, zpracovaný pro tzv. komínovou daň, později nerealizovanou, zachycuje na moraveckém panství hamry, které byly přímou součástí zpracování železné rudy. Lokality železných dolů, doložených většinou pouze pomístními traťovými názvy, ležely také na území moraveckého panství. Jedná se o polohu „Na dolech“ severně od Horní Libochové a „U železných dolů“ na katastru Pikárce. Toto místo je možno s největší pravděpodobností hledat asi kilometr severozápadně od vsi na stráni Tučkova vrchu nad Zemanovým rybníčkem. Křižanovské dolování však nebylo příliš dlouhodobé, již na počátku 18. století jeho činnost slábne a nakonec zcela zaniká. Nepomohl ani pronájem panství Leopoldu Žákovi z Radobylu, hejtmanu uherskobrodského panství Kouniců. Přes krátké období těžby a zpracování železné rudy na Křižanovsku se však o této činnosti dochovalo značné množství písemností. Ty jsou však vázány pouze na území tohoto panství, těžbu na moraveckém statku, a tedy i u Pikárce, nezachycují. Právě nedostatek vrchnostenského písemného materiálu moraveckého panství dnes neumožňuje k této problematice říci nic dalšího.
                     I nadále zůstával Moravec spolu s celým příslušným statkem v držení rodu Bergamesců z Moravce. Ke konci 17. století je vázán epizodický a zdánlivě nevýznamný spor mezi jeho majiteli a držiteli Křižanova, a to o rybníky Horní a Dolní Tis u Pikárce. Šlo o jev poměrně častý, který by neměl ani v tomto případě valného významu, i když se dotýká Pikárce. Hlavním důvodem zmínky o něm je však unikátní dochování grafického zobrazení areálu obou rybníků. Rybník Horní Tis, který později náležel, stejně jako Tis Dolní, k moraveckému panství, byl totiž tehdy součástí křižanovského statku. Jak dokládá mapa tohoto panství z prvních desetiletí 18. století, hranice obou panství tvořily okolo Horního Tisu výraznou smyčku. Podle zmíněného nákresu měla být dosavadní proutěná proplétaná propusť pod hrází Dolního Tisu nahrazena zděnou kamennou propustí, vysokou 4,5 sáhů (8,5 metru) a širokou 5 sáhů (9,5 metru). Hrozilo tak díky výkonnější propusti stahování vody z křižanovského Tisu a jeho vysoušení. Plánek či nákres, který je součástí písemností sporu, zachycuje nejen oba rybníky s hrázemi a propustmi a názorně tak ukazuje vztah obou nádrží, ale doplňuje panoramatický záběr o další detaily zejména přírodní povahy. Detailně je tak zobrazen porost přilehlého lesa Tisu, a to zřejmě podle skutečnosti ve smíšené podobě, dále křovinaté partie pod hrázemi a stavební charakter obou hrází, doplněný až romanticky zvlněnou hladinou Dolního Tisu před propustí. Obrázek, který sice neřeší zásadní historické problémy obce, je však zajímavým a cenným doplňkem přibližující podobu krajiny pobělohorské éry. Současně také uzavírá tuto raně novověkou dějinnou epochu Pikárce, historie obce v následujícím období je nastíněna v další samostatné kapitole.

PIKÁREC V 18. A 19. STOLETÍ

                     Pikárec i v dalším století zůstával nedílnou součástí moraveckého panství. Jeho držitelé, Bergameskové z Moravce, netrvalo opustili své italské příjmení, které ještě v průběhu druhé půle 17. století tu a tam nahodile užívali a ponechali si jen nově získaný přídomek podle sídla panství. Od roku 1713 byl opět k Moravci připojen na čas oddělený statek Mitrov, který v letech 1674 až 1713 náležel Kláře Marii z Moravce a poté Cecilii Renatě, provdané Kobylkové ze Schönwiesen. Pro značné dluhy, které měl na moraveckém panství Jan Kazimír z Moravce a jež nedokázali odčinit ani jeho potomci syn František Kazimír a vnuk Karel, bylo mitrovské panství roku 1746 prodáno Janu Kryštofovi svobodnému pánu z Blümegen, a poté, v roce 1756, byl odprodán statek Moravec, tentokrát hlavnímu věřiteli dluhů Josefu svobodnému pánu z Toussaint. Ten vzápětí přikupuje Mitrov, a tak jsou obě části panství opět spojeny.
                     Pikárec tak získává po delší době opět nového majitele. Ne však na příliš dlouho. Již v roce 1762 Josef Toussaint umírá a správu statků přebírá vdova Karolína, a poté její syn Filip Toussaint. Ten se opět zadlužil byl tak nucen moravecko-mitrovské panství prodat.
                     Jeho dluh pramenil z osobního přístupu a osvícenecky laděného zájmu o vědu a nejisté podnikání. Seznámil se s známým a předním nositelem osvíceneckých názorů Janem Nepomukem Mitrovským, majitelem blízkého panství a zámku v Dolní Rožínce, s nímž uvažoval vybudovat na pomezí moraveckého a rožíneckého panství sklárnu, podnik naprosto bez jakýchkoliv nadějí na úspěch. K tomuto období se pojí zajímavý příběh. Mitrovský se přitom spřátelil s dcerou hraběte Waffenberga, jejíž matka, neurozeného původu, žila tehdy s Filipem Toussaintem na Moravci. Nepomukovo prohlášení o uvažovaném sňatku s mladou slečnou Waffenbergovou však vzbudilo v rodě Mitrovských a i mezi spřátelenou šlechtou velké zděšení, neboť nejen že neměla patřičný urozený původ, ale byla také velmi chudá. To však hrozilo také Nepomukovi Mitrovskému, který se tehdy zdržoval převážně na Moravci a jeho finanční zásoby se pozvolna vytrácely. Zde je také možno spatřovat důvod zchudnutí barona Toussainta. Do dnešní doby se dochovala nápisová deska s latinským textem, spojená se jménem Filipa Toussainta a datovaná do roku 1779. Deska je umístěna na vnější čelní zdi novogoticky přestavěného zámku na Mitrově a hovoří o blíže neznámé budově, kterou Filip vystavěn a věnoval pro užitek lidem. Její obsah je vztahován v vlastní budově mitrovského zámku, a od ní je také datován jeho vznik. Zámek je však výrazně staršího data, deska se sem dostala spíše jako starožitnost při romantické přestavbě zámku v devadesátých letech 19. století do dnešní podoby. Ovšem i její text hovoří o směřování Filipa Toussainta svými názory do osvíceneckých kruhů.
                     Pro rekonstrukci historie Pikárce v tomto období se v archívech nachází příliš málo materiálů. Paradoxně do kontrastuje se starším obdobím, kdy naopak známe dějiny vesnice poměrně detailně. Je to dáno absencí pozemkových knih a celkovou byrokratizací vrchnostenského správního aparátu. Od poloviny 18. století sice začíná řada zápisů v katastrálních operátech, obsahujících jména jednotlivých usedlých v obci, později také s příslušnými popisnými čísly domů, ta však přináší jen dílčí informace.
                     Podle těchto materiálů setrvává stav zástavby podle počtu domů ve stavu, známém z poloviny 17. století. Tehdy pusté domy byly v průběhu poslední čtvrtiny 17. a první půle 18. století opětovně osídleny, od sedmdesátých let 18. století se v Pikárci objevuje také hostinec čp. 4. Ten měl být podle dochované pověsti staršího data a měl vzniknout již o století dříve jako výsluha panskému úředníku, v písemnostech je však znám teprve od roku 1775. Jeho držitelem byl tehdy Jiří Kříž, hostinec stále náležel mezi vrchnostenské reality.
                     Jiným panským majetkem na území Pikárce byl tehdy tzv. Tiský dvůr, o němž se hovoří rovněž v kapitole o pikáreckých zajímavostech. Ten vzniká někdy v průběhu první poloviny 18. století, přesněji zřejmě až v druhé čtvrtině století, na území získaném spolu s rybníkem Horním Tisem od křižanovského panství. Snad v důsledku sporů o novou propusť u hráze rybníka Dolního Tisu, který náležel k Moravci, k níž došlo na konci 17. století, dostává dvůr jméno „Závist“. Starobylé pojmenování lesa a obou rybníků „Tis“ však u místních obyvatel a posléze i ve vrchnostenských písemnostech převažuje a jako Tiský dvůr je zmíněn již v roce 1764 na mapě prvního vojenského mapování, kde je uveden jako „Tisy Mayerhoff“. Dvůr byl jen jednoduchý, dřevěný, podle údajů z roku 1750 obhospodařovával jen malé množství pozemků, podle mladších katastrálních map pouze v rozsahu přikoupeného území. Již na konci 18. století byl značně zchátralý, což také vedlo později k jeho zrušení. a zalesnění pozemků.
                     Jak už bylo v předešlém odstavci řečeno, podobu vsi Pikárce druhé půle 18. století zachycuje vojenská mapa, vypracovaná v letech 1764 až 1768. Její obsah je sice graficky poměrně zajímavý, geografická náplň je však značně zkreslená. Pikárec je zachycen jako dvouřadá vesnice se zahradami za jednotlivými domy. V okolí Tiského dvora jsou uvedeny oba rybníky Tisy, chybí však třetí rybník Ratan. Naopak hned nad Horním Tisem je zakreslen rybník Křišťan, který ve skutečnosti leží téměř půl druhého kilometru od něho. Deformován je rovněž i velký Radenický les ve směru k Jívovému a k Jakubovskému dvoru. Z rybníků je u Pikárce zobrazen ještě Podvesník, Kuchyně a Strážník, při cestě k Jakubovskému dvoru na rozcestí k Radkovu je zakreslen kříž.
                     Moravecké panství se ještě za života Filipa Toussainta dostalo díky jeho aktivitám do značných dluhů a po jeho smrti v roce 1786 bylo v konkurzu prodáno za 224 tisíc zlatých Karlu svobodnému pánu Seldernovi. K prodeji došlo až v roce 1792, nový majitel jej podržel jen do roku 1799, kdy postoupil panství Marii Anně hraběnce Maldeghemové, rozené hraběnce d´Argenteau. Prodejní suma činila rovných 300 tisíc, nelze však předpokládat, že by Karel Seldern vložil do panství nějaké investice. Částka byla zřejmě zvýšena o podíl, který investoval v průběhu dražby.
                     Ani v rukou hraběnky Maldeghemové nezůstal Moravec se vším svým příslušenstvím, a tedy i s Pikárcem, příliš dlouho. Marie Anna totiž již roku 1801 umírá a panství dědí její nezletilý syn Karel. Správcem do doby jeho zletilosti se tak stává jeho poručník a současně strýc generál Eugen hrabě d´Argenteau. Mladý hrabě Maldeghem vlastnil moravecký statek do roku 1820, kdy jej postoupil moravskému gubernátorovi Antonínu Bedřichu Mitrovskému, hraběti z Mitrovic a Nemyšle. V jeho rukou zůstává panství do roku 1834, kdy jej získávají c.k. komoří Bedřich hrabě Fünfkirchen a jeho manželka Sidonie hraběnka Chotková. Podle údajů v tzv. stabilním katastru z roku 1835, tedy hned následujícího roku po koupi panství, byla hlavní majitelkou právě hraběnka Sidonie Fünfkirchenová. Za ní také dochází pozvolna k dílčím úpravám okolí jinak téměř nevyužitelného Tiského dvora do parkové podoby a k jeho přejmenování na „Sidonienhof“. Přejmenování dvora již vzápětí po koupi panství znamená, že Fünfkirchenovský zájem o Moravec byl již dlouhodobější a že k faktickému převzetí statku došlo již dříve, v roce 1834 bylo pouze potvrzeno kupní smlouvou.
                     Přes snahy o zvelebení moravského panství je oba hraběcí manželé drželi jen krátce. Již roku 1842 přechází panství do jiných rukou, z jeho posledních majitelů zřejmě nejvýznamnějších. Novou majitelkou se tehdy stává Louisa princezna Vasa, manželka prince Gustava Vasa, potomka někdejšího švédského královského rodu. Po ní přechází Moravec s Pikárcem do držení její dcery Karoly, která se v roce 1853 provdala za saského krále Alberta. Tato osobnost sice Moravec již roku 1858 prodala, ale citově k němu silně přirostla. Ještě v průběhu celé druhé půle 19. století sem opakovaně zajížděla, její poslední návštěvy jsou doloženy ještě na počátku 20. století, pečlivě registrované tehdejším okresním úřadem v Novém Městě na Moravě. Jejím přičiněním také vzniká na počátku osmdesátých let 19. století v Moravci řádový dům kongregace milosrdných sester sv. Karla Boromejského, spojený s kaplí a chorobincem, na památku na její matku nazvaný „Louisin dům“. V blízkosti „kláštera“ byly založeny lázně, tzv. „Kneippianum“. Karola financovala také nadále opravy moravského kostela, zejména v průběhu osmdesátých let, kdy byl komplexně opraven a roku 1900 doplněn o nové vstupní průčelí s věží.
                     Už za její matky princezny Louisy zasáhla moravecké panství vlna romantismu. Ta vyvrcholila výstavbou nového zámečku v blízkosti tzv. Nového dvora u Meziboří. Jeho existence je uváděna pouze stručnou zmínkou z roku 1850, posléze z vrchnostenských písemností mizí. Jeho budovu je zřejmě možno ztotožnit z bývalým zájezdním hostincem Krčma, jehož charakter odpovídá vzniku dnešní stavby v tomto období a jehož horní patro mohlo sloužit příležitostnému pobytu panstva, zejména v období lovů v blízkých lesích.
                     Od královny Karoly kupuje v roce 1858 moravecké panství říšský svobodný pán Gabriel Gudenus, po jehož smrti v roce 1879 je zdědil jeho stejnojmenný syn. Jeho aktivity v rámci správy panství nelze blížeji specifikovat, jsou poměrně zastřeny iniciativami královny Karoly. Za něj zaniká u Pikárce již dosloužilý a zřejmě také značně zpustlý Tiský dvůr a jsou zrušeny také všechny tři velké rybníky v jeho blízkosti. Jejich areál spolu s pozemky bývalého dvora je pozvolna zalesněn a v místech dvora vzniká nová myslivna. Teprve později, zřejmě na přelomu 19. a 20. století, jsou oba rybníky Tisy obnoveny, ne však zcela v původním rozsahu.
                     Gabriel Gudenus, toho jména druhý, získává v roce 1907 hraběcí titul. Netušil tehdy, že na pouhé jedno desetiletí, než budou šlechtické tituly po osamostatnění československé republiky zrušeny. Protože jeho syn Gideon umírá ještě před svým otcem, moravecký velkostatek získávají dcery Karla, provdaná do rodu baronů Nádherných z Borotína a Gabriela, později Dreihannová ze Sulzbergu. Jim společně náležel Moravec ještě ve dvacátých letech 20. století, kdy byl za pozemkové reformy značně zmenšen. Hlavní správa panství byla tehdy soustředěna na zámku v Adršpachu, kde bylo hlavní sídlo rodu Nádherných. Jim také byl Moravec po skončení druhé světové války zkonfiskován.

               

               

PRVNÍ SVĚTOVÁ VÁLKA

                     Úspěšný atentát na následníka habsburského trůnu Františka Ferdinanda d´Este a jeho manželku Žofii hraběnku Chotkovou 28. června roku 1914 odstartoval válku, později zvanou světovou. Sám atentát nebyl hlavním důvodem pro vyhlášení válečného konfliktu, ale představoval jakýsi viditelný impuls, na jehož základě bylo možno válku vyhlásit. První světová válka vzešla z celého systému rozporů mezi mocenskými bloky a schylovalo se k ní již dříve před provedením vlastního atentátu. Čtyři roky trvající boje, probíhající zejména na bojištích v Srbsku a na východě evropského kontinentu, byly ukončeny téměř současně s rozpadem velké středoevropské říše Rakouska – Uherska. Pro naše země vyvrcholila tato událost vznikem samostatné Československé republiky 28. října roku 1918.   
                     Od roku 1914 či 1915 muselo narukovat do válečných bojů také množství mužů z Pikárce. Ne všichni se z války vrátili nazpět domů. Několik z nich padlo v průběhu bojů či na jejich následky ve vojenských lazaretech, někteří pak zemřeli na následky zranění krátce po návratu. Seznam pikáreckých lidí, kteří se bojů první světové války zúčastnili, přibližuje následující přehled:

Účastníci z Pikárce v I. světové válce:

1. Josef Koukola čp. 2 (+ 1916 doma)
2. František Uhlíř čp. 3
3. Alois Jež čp. 10
4. Jindřich Zadák čp. 12 (+ 1917 doma)
5. Vojtěch Zadák čp. 12
6. Jan Broža čp. 18
7. František Broža čp. 18
8. Jan Broža ml. čp. 18
9. Antonín Krejčí čp. 19
10. Jakub Zeman čp. 20
11. František Havránek čp. 20
12. Jan Vrbka čp. 22
13. Karel Vrbka čp. 22
14. Bohumil Cendelín čp. 23
15. Josef Pospíšil čp. 24
16. František Kubíček čp. 26
17. Tomáš Zadák čp. 27
18. Šebestián Mazánek čp. 28
19. František Kořínek čp. 29
20. Jarolím Broža čp. 30
21. František Broža čp. 30
22. Josef Broža čp. 30
23. Ambrož Báča čp. 32
24. Jindřich Obrovský čp. 32
25. Josef Broža čp. 33 (+ 1918 v Gravuze)
26. Alois Uhlíř čp. 33
27. Alois Svoboda čp. 35
28. Antonín Marek čp. 37
29. Ladislav Marek čp. 37
30. Alois Novotný čp. 38
31. Josef Novotný čp. 39
32. Karel Vrbka čp. 40
33. Josef Kubíček čp. 43
34. Jakub Mareček čp. 44
35. František Jež čp. 45
36. Petr Vrbka čp. 46 (+ 1915 při bojích v Karpatech)
37. Josef Matoušek čp. 47
38. Jaroslav Doležal čp. 48
39. Vincenc Doležal čp. 48 (+ 1919 doma)
40. Richard Uhlíř čp. 50
41. František Uhlíř čp. 50 (+ 1915 v Srbsku)
42. Josef Koudela čp. 52
43. Josef Jaša čp. 61
44. František Jaša čp. 61 (+ 1916 doma)
45. Václav Dohnal čp. 63
46. Josef Uhlíř čp. 64
47. Josef Uhlíř st. čp. 64 (+ 1918 v Saralave v jižních Tyrolích)
48. František Pospíchal čp. 66

                     Osudy většiny účastníků první světové války z Pikárce zachycuje obecní kronika, a to mnohdy ve značném detailu. Některé příhody jsou natolik zajímavé, dobrodružné a mnohdy až neuvěřitelné, že si zasluhují zveřejnění. Následně je tedy předloženo několik zážitků pikáreckých obyvatel.

Vyprávění Jana Vrbky z čp. 22:

                     Za všeobecné mobilizace v roce 1914 narukoval ke 14. pluku zeměbrany do Brna, odkud odjel na ruské bojiště k Rěšovu. Během dvou měsíců se dostal ke Krakovu, kde byl ruskými vojáky zajat. Po osmidenním pochodu a sedmnáctidenní jízdě vlakem se dostal s ostatními zajatci do Petropavlovska, odkud si je Kozáci odvezli na saních do vesnice vzdálené 80 kilometrů na hospodářskou práci. Na stravu dostávali každý 25 kopejek denně. Za půl roku se Jan Vrbka dostal zpět do Petropavlovska, kde pracoval 2 měsíce na stavbě nádraží. Nato byl odeslán na stavbu ředitelství drah do Omska, na této stavbě pracoval po celé dva roky, až do svržení ruského cara. Poté se vrátil do zajateckého tábora v Omsku, odkud byl poslán opět na vesnici k sedlákovi na práci. Tam se mu nelíbilo, proto s kamarádem utekli zpět do tábora. Cestou se nachladil, onemocněl zápalem plic a 14 dní pak ležel v nemocnici. Potom byl poslán znovu do vesnice, vzdálené od tábora 40 kilometrů, k hospodářovi, který byl krátce před tím obviněn jako kapitalista a měl být ruskými vzbouřenci zastřelen. Byl však zachráněn Čechy, kteří právě do vesnice vtrhli, proto jim byl nakloněn. U něho pobyl Jan Vrbka na práci po celý rok, poté se opět vrátil do tábora v Omsku. Mezitím probíhaly neustálé boje mezi českými legionáři a bolševiky. Ti Čechy z Omska vypudili, proto Vrbkovi nezbývalo nic jiného, než rovněž utéci. S kamarádem se rozhodli, že se pokusí o cestu domů. V městě sebrali koně, zhotovili saně a nastoupili svízelnou cestu. Přejeli zamrzlou řeku a jeli půl hodiny za město na nádraží. Zde doufali, že se dále dostanou vlakem. Protože však žádný nejel, pustili se na další cestu opět na saních. Po třídenní jízdě se zastavili v Marianovce, kde vezli Kozáci transport raněných bolševiků. Vplížili se jim do vlaku a jeli ukryti pod lavicemi. Rusové je však odtud brzy zahnali, proto se pokoušeli dostat do vozu k parnímu kotli. Tam však bylo již plno zajatců, proto se ukryli v nákladních vozech mezi nářadím. Najednou však vlak zastavil pro nedostatek vody. Lokomotiva se poté musela vrátit asi 40 kilometrů zpět pro zásoby vody. po třech dnech se dostali do Petropavlovsku. Vlak už dále nejel. V městě oba uprchlíci hledali byt, kde by se mohli řádně vyspat a očistit. Náhodou nalezli domek, v němž byl usazený a tam ženatý Čech. Poskytl jim pohostinství, ráno na ředitelství obstaral povolení k odjezdu domů. Protože však žádný vlak nejel, poslali je Rusové opět na práci. Po třech dnech se oba dostali opět do oné vesnice, kde Jan Vrbka pracoval již před pěti lety. Tam pobyl přes zimu až do dubna roku 1920. Poté se pustil opět na zapřenou do Kursganu ve vagónu na uhlí. Před městem slezl, protože tam sháněli bolševici novou armádu. Proto se město muselo obcházet velkou oklikou. Ruští vojáci jej převezli přes řeku, poté odjel do Čeljabinska. Cestou se sešlo osm uprchlíků. Dojeli do Zlatoustu, Samary, kde byl již utvořen nový tábor a odkud byli zajatci společně posíláni vlakem domů. Přes Smolensk dojeli za 17 dnů do Moskvy, kde se zdrželi měsíc v táboře. Mladší zajatce vybrali a poslali zpět na práci, starší dopravili do Narvy, kde nasedli na loď. Druhý den narazila loď na bludnou minu, která sice vybuchla, ale šťastnou náhodou loď nepoškodila. Za tři dny vystoupili ve Štětíně, odkud odjeli vlakem přes Berlín, Drážďany a Prahu do Lipníka. Tam strávil Jan Vrbka 14 dní v karanténě a 31. července roku 1920 se vrátil domů.      

Vyprávění Karla Vrbky z čp. 22:

                     Karel Vrbka narukoval 15. března roku 1915 ke 14. pluku zeměbrany, přeloženému z Brna do Hallu v Tyrolích. Prvního května téhož roku odjel na ruské bojiště k Humennému na Slovensku, odkud šel pěšky přes Užok k Samboru, kde byl 15. června při bojích o Přemyšl raněn do levé ruky. Po čtvrnáctidenním pobytu v nemocnici v Užhorodě se vrátil na bojiště k Žolkievu, odkud postoupil do Rovna, kde byl 17. září zajat. Po čtrnáctidenním pochodu přitáhli do Kijeva Dárnice, kde zůstali 3 dny v táboře bez jídla. Pak byli posláni do Iržinky na nádraží, kde nakládali seno. Po třech dnech byli odesláni zpět do Kijeva a odtud do Charkova do zajateckého tábora. Pro nedostatek potravy a nepořádek utekl Karel Vrbka z tábora do města, kde si našel práci. Chtěje se dát do pořádku, zašel se do lázní vykoupat. Byl však chycen, odveden do tábora a tam uvězněn. Tím pozbyl všechny svoje věci, které zanechal u zaměstnavatele. V táboře se sešel s Aloisem Uhlířem z Pikárce čp. 33. Poté co je propustili z vězení, tak společně utíkávali do města, kde navštěvovali příznivce Čechů, od nichž dostávali jídlo a peníze. 27. listopadu byli posláni na práci do uhelných dolů v Sentiance v charkovské gubernii. Brzy však doly opustili a společně s Uhlířem si zde založili obuvnickou dílnu, která jim dobře prosperovala. V květnu 1917 se Vrbka přihlásil do legie a poté odešel 17. července roku 1917 do Bobrujska, odtud 1. září na bojiště do Novoveselice u Kolomeje. 18. února 1918 museli odtud před nátlakem Němců pozvolna ustupovat až ke Kijevu, který byl však od 2. března z druhé strany Němci okupován. Při příchodu na okraj města byli zachráněni domácími ruskými důstojníky, kteří je sice odzbrojili, ale poté propustili přes řeku na druhý břeh, obsazený legionáři. Odtud odtáhli do stanice Ičny, kde nasedli do vlaku a 13. března 1918 odjeli do Čeljabinska proti bolševikům. Města se zmocnili bez boje. Odtud dále postupovali a bojovali po severouralské dráze do Jekatěrinburku, kde byl před jejich příchodem zavražděn ruský car s rodinou. Z Jekatěrinburku přešli 18. října na Volhu. Po prohlášení samostatnosti Československa zastavili boj a byli dopraveni do Irkutsku, pak do Vladivostoku, odkud vypluli 13. dubna roku 1920 na lodi „Mont Vermond“, dřívější německé „Kronprinzesin Cecilia“, přes Ameriku do Evropy. Na cestě z Panamského průplavu se německý kapitán pokusil loď potopit. Prvně byl 6. června dopoledně ztracen lodní šroub, poté v noci téhož dne byly přetopeny parní kotle. Ale důstojník stráže, rodák z Brna, nebezpečí zpozoroval a loď zachránil. Nařídil pak radiotelefonistovi hlásit, že loď je v nebezpečí. Výzvu uslyšela japonská loď, přispěchala na pomoc, ale loď „Mont Vermond“ nenašla. proto oznámila do světa, že se potopila. Ta zatím pomalu s jedním lodním šroubem jela zpět do Ameriky a přistála v přístavu Newsportnews. Po šestinedělním pobytu v táboře byl vypraven nový transport, s nímž jelo i 600 Němců z Německa a Rakouska na lodi „Amerika“ do Terstu. Naši legionáři přijeli na hranice republiky 13. srpna 1920, poté byli dopraveni do Kroměříže, odkud se rozjeli do svých domovů.  

Vyprávění Richarda Uhlíře z čp. 50:

                     Richard Uhlíř nastoupil vojenskou službu 15. prosince roku 1915 k 81. pěšímu pluku do Jihlavy, prodělal výcvik v Zell am See, poté byl odeslán do Karpat na bojiště ke Kolomeji, Nádvorné a k Jaroslavi, odkud již druhého dne započal ústup spojeneckých vojsk. Utíkali tři dny hladem, pak ještě dalších 11 dnů až do Karpat k hoře Kulibaba, kterou museli dobývat. Byly seřazeny 4 prapory do 16 bitevních čar, postupně hnaly útokem vzhůru, ale tak nešťastně, že po odražení zbylo pouze 108 mužů. Teprve později po příchodu nových posil horu dobyli a zůstali tam celých devět měsíců. Boje v Karpatech byly tuhé, neboť v nekrytých zákopech byli vojáci často do rána úplně zaváti sněhem. Jednou byl Richard Uhlíř vyslán na polní hlídku, při jejímž rozestavění stál vpředu sám. Za ním byla stráň, před ním pak úzká rovinka a svah dolů. Pod svahem pak zamrzlá bažina se suchou sítinou a rákosím. Tento úsek se mu zdál podezřelý, proto dával bedlivě pozor. Doplnil náboje v ručnici, měj jich pouze šest. Vzápětí se v rákosí začalo něco pohybovat. Schoval se za kmen blízkého stromu. Z rákosí vystoupila ruská hlídka v počtu šesti mužů. Richard nemohl utéci, protože v přehledném terénu by jej zastřelili, proto mu nezbývalo nic jiného, než s nimi bojovat. Naštěstí se mu všemi náboji podařilo trefit a hlídku zneškodnit. Poté byl Richard Uhlíř poslán jako zedník k pionýrům, kde se nachladil a ohluchl. Byl poslán do nemocnice ve Vídni a do Jihlavy, po uzdravení pak jel s 21. pochodovou setninou na Monte Grapo, kde se setkal s krajanem šikovatelem Kubíčkem, synem školkaře z Moravce. Zde po osmi dnech prodělal tuhý boj a protože jej už vojna přestala zajímat, pomohl si z ní sám. Když byl poslán na stráž, zavěsil si na stromy kůl, přehodil přes něj složenou přikrývku, aby se v ní zachytil prach, zřídil ručnici a přes přikrývku si prostřelil levou ruku. Nato byl poslán do nemocnice do Vídně, odtud v březnu 1918 k supravitě do Jihlavy. Potom utekl domů, kde zůstal, na černo, přes žně. Byl však četnictvem vypátrán, poslán do Jihlavy, kde byl 14 dní uvězněn. Potom byl poslán do služby na stráž, kde z dlouhé chvíle přemítal o zelených kádrech, o tom, že se Rakousko dlouho neudrží a proto o hladu a bídě by bylo škoda je dále podporovat. Po návratu do kasáren pověsil zbraň i celou vojnu na hřebíček, a aby jej na nádraží nechytili, pustil se domů pěšky a skrýval se tam až do převratu. Po něm narukoval k čsl. vojsku, byl přidělen k pracovnímu oddělení v Jelšavě na Slovensku, odkud byl na jaře 1920 propuštěn domů.

Vyprávění Františka Broži z čp. 30:

                     František Broža narukoval 15. února 1915 k 81. pěšímu pluku do Jihlavy, odkud byl přeložen do Vídně k pevnostnímu dělostřelectvu. Když Itálie vypověděla spojeným velmocím válku, byl poslán 20. května 1915 do Tridentu, po třech měsících na kopec Lavarony, po dalších šesti měsících opět do Tridentu. Odtud odjel s několika druhy k velitelství pluku do Vídně, aby odtud dopravili vlakem dělo ráže 42 cm do Tridentu. Tam ale byli vyměněni strojníky, zůstal u pluku, který byl zakrátko přeložen do Komárna. Odsud byl poslán zpět do pole na úsek Judikalien na pevnost 45 kilometrů jižně od Tridentu k pancéřovým dělům ráže 10 cm, určeným k sestřelování letadel. Po dvou měsících by přidělen k vrhačům min v Leviku. Tam se mu nelíbilo, proto se hlásil v nemocnici kvůli špatným zubům. Nato byl léčen v tamním vojenském lazaretu, poté v nemocnici Evropa v Innsbrucku, kde byl po šestinedělním ošetřování zaměstnán jako zedník při opravě nemocnice. Pobyl zde další tři měsíce. Dosud však nedošlo k opravě jeho zubů. Potom byl poslán na rekonvalescenci do Tatatovároš a do Komárna. Tam, stejně jako i jinde, trpěl hladem. Chodil do práce na nádraží skládat pšenici, kterou si brával do kapsy a zrnka jedl. Opakovaně chodil na prohlídku kvůli žádané opravě zubů, ale nespěchal s ní. Jeden den přišel úmyslně pozdě, jiný den se dal najmout ve městě na štípání dříví, za což dostal balíček tabáku a dva kukuřičné klasy. Pak byl přidělen do pracovní skupiny 40 mužů na žně do nedalekého dvorce. Tam vydržel přes špatnou stravu celé tři týdny, a to jen proto, že jim za odpracované dny byla přislíbena dovolená. Po návratu však obdrželi jen 10 dnů, další 4 dny si sám přidal na cestu. Za to byl potrestán vězením a byl odeslán k pluku. Tam využil vhodné příležitosti a hlásil se o dovolenou jako hospodář na vlastní žně. Dostal dvacetidenní dovolenou, která mu byla dodatečně o 14 dnů prodloužena. V listopadu 1917 byl František Broža odeslán na bojiště do Rivy ke Gardskému jezeru, kde jako sluha setníka Domanského z Bystřice nad Pernštejnem zůstal až do převratu. O něm se však nedozvěděli hned. Setník v říjnu odjel na dovolenou, ostatní důstojníci začátkem listopadu 1918 tajemně zmizeli. 3. listopadu jim pak bylo sděleno, že má mužstvo jít dělat nové zákopy. Odešli do Sarca. Tam se však dozvěděli,že Trident je již obsazen Italy. Při příchodu do Tridentu byli zajati. Jako poctivý služebník táhl s sebou František také nutné setníkovy věci, ale v průběhu vojny se s ním již více nesetkal. Z Tridentu byl dopraven s ostatními vlakem do Rovereta, dále však byla dráha rozbitá. Proti šli dál pochodem do Avia v Itálii, kde zastihli své rovněž zajaté důstojníky. Odtud pokračovali do Verony, a tam se František za 14 dní přihlásil jako legionář k technické skupině československé. Byli dopraveni do Padovy, kde je navštívil president Masaryk. Zde byli rozděleni na dva pluky, přišel pak k 3 baterii 7. dělostřeleckého pluku. Obdrželi nový stejnokroj, 4 děla, 2 strojní pušky a potřebné koně. Byli celkem dobře zásobováni. Chodili na stráže a cvičili. Dne 26. prosince 1918 odjeli přes Piavu a Gmund do Českých Budějovic, kde byli slavnostně uvítáni hudbou a pohoštěním. Odtud pokračovali do Uherské Skalice na Slovensku, kam přijeli posledního prosince. Byli uvítání tamním děkanem, pohoštěni a zůstali tam tři dny na odpočinek. Poté losovali, kdo má odjet na dovolenou. Broža si vytáhl šťastný los a odjel na 5 dní domů. Při návratu k pluku byl zadržen v Bratislavě, kam zatím pluk přesídlil. Později se zúčastnil také pohřbu generála M. R. Štefánika.
                     Po maďarském puči byla jejich baterie poslána na maďarsko – slovenské hranice do Ipele Šahy, kde postavili dvě děla. Přes řeku Ipel vedl most, na němž stála z jedné strany naše hlídka, z druhé pak hlídka maďarská. Maďaři užili lsti, přišli k naší hlídce v předstíraném přátelském poměru, pak ji ale celou zajali a odvezli do Maďarska. Z toho povstala přestřelka, v níž byl zastřelen jeden jezdec z legií, jedoucí do Maďarska s úředními listinami. Krátce nato byli však zajatci propuštěni a legionáři odtud odjeli do Nitry a na svatodušní svátky do zálohy do Levice. Sotva se však utábořili za nádražím, začali je ostřelovat bolševici, spolčení s místním obyvatelstvem. Proto se pustili dál na Nitru. Podle bolševiky obsazených stavení podél cesty a mlýnů poznali, že ti již jsou usazeni v celé krajině. Najali proto jednoho chlapce, posadili jej na koně, aby je dovedl do Zlatých Moravců, čtyři hodiny cesty vzdálených. Tam dorazili krátce po půlnoci. Neměli orientaci, proto použili lsti. Telefonovali do Levice z opuštěné pošty. Odtamtud se hlásili bolševici. Toho legionáři využili, také se uvedli jako bolševici a oznámili, že právě dorazili do města, ale je jich málo, proto zažádali o posilu. Bylo jim oznámeno, že jeden oddíl bolševiků je již na cestě do města a vzápětí tam dorazí. Ihned proto legionáři zajistili obranu, sehnali 16 pěších mužů od 32. pluku, po městě posbírali zbraně a na úřadech peníze. Děla vytáhli na kopec za městem. Domy, obsazené bolševiky, si označili. Podle domluvy házeli pěšáci třikrát po sobě ruční granáty, nato zpustila palbu děla, takže se zdálo, jakoby zde bylo velké množství legionářů. Bolševici, kteří mezitím již přišli na druhý konec rozlehlého města, se tak polekali a utekli. Legionáři pak ještě zlikvidovali bolševiky v označených domech a vrátili se do Nitry. Odtud byli starší záložníci propuštěni. František Broža tak 18. září roku 1919 rovněž odjel domů.

                     Ne všichni nasazení se však vrátili v pořádku domů. Jak s přiloženého seznamu účastníků první světové války vyplývá, několik pikáreckých obyvatel v tuhých bojích, či na následky zranění nebo nemoci zemřelo. Na ukázku je zde nastíněno také několik osudů těchto mužů, kteří buď zůstali ztraceni ve světě, či umírali krátce po návratu. Jejich příběhy jsou však na rozdíl od předchozích velice krátké a stručné, neboť právě díky jejich osudu nebylo možno získat bližší informace. Nejméně údajů je o padlých v bojích, ty se omezují na pouhé sdělení o jejich nastoupení vojenské služby a o smrti. Dva předložené případy se proto týkají úmrtí v důsledku pobytu ve špatných hygienických podmínkách.

Osud Josefa Broži z čp. 33:

                     Josef Uhlíř narukoval na první výzvu k 81. pěšímu pluku do Jihlavy, tam pobyl tři měsíce, načež byl poslán na italské bojiště k Rigo die Tasa. Na manželčinu žádost, že je otcem šesti dětí, byl poslán do zázemí v Haliči a odtud do Albánie, kde pobyl až do převratu. Na cestě domů dojel až do Dalmácie, ale tam onemocněl malárií a v nemocnici v Gravuze dne 8. listopadu 1918 zemřel.

Osud Josefa Uhlíře staršího z čp. 64:

                     Josef Uhlíř nastoupil vojenskou službu v lednu roku 1916 ke 14. pluku zeměbrany do Hallu v Tyrolích, odkud byl jako starý – bylo mu 48 let – přidělen do zázemí ke strážní setnině. Chodil na hlídky k muničnímu skladu poblíž Sedmiobcí či Asiaga, nachladil se a onemocněl. Byl léčen v nemocnici v Saralave v jižních Tyrolích, kde 25. února 1918 na zápal plic zemřel.

PIKÁREC V OBDOBÍ I. REPUBLIKY

                     Po skončení první světové války nastává období uklidnění. Nasazení pikárečtí muži se z bojišť nevraceli vzápětí po rozpadu rakousko uherské monarchie, ale jejich pobyt mimo domov se mnohdy protáhl až do počátku dvacátých let. Toto období, přestože pro mnohé lidi znamenalo vítězství, s sebou přinášelo také události ne příliš poklidné. Celoevropská hospodářská krize, nárůst vlivu totalitních systémů, komunistů a fašistů, patřily mezi ně. Dějin Pikárce se však tehdy ještě příliš nedotkly. O to více zastihla Pikárec hospodářská reforma, tzv. I. pozemková, která byla dalším z řady nátlaků na bývalou šlechtu a majetné velkostatkáře. Po zrušení šlechtických titulů vzápětí po vzniku samostatného Československa nastává další vlna represí, jimiž se nová vláda „mstila“ údajným „utlačovatelům“ minulého režimu. Rozsáhlé majetky, zejména pozemkového charakteru, byly ohodnoceny a dosavadním majitelům ponechána jen část, nutná pro jejich obživu, některé dvory a zámky. Na jejich údržbu byla rovněž ponechána část odcizených pozemků. Zbylý pozemkový majetek byl rozparcelován a přidělen jednotlivým zájemcům, stejně jako zbytkové dvory. V případě Pikárce se jednalo o parcelaci majetku barona Nádherného v Moravci, kterému zůstal zámek a přilehlé budovy, celé lesní hospodářství a polovina polí, dále vápenka, cihelna a propachtovaný lihovar se škrobárnou. Obyvatelé v Pikárci tak získali většinou nevelké části pozemků bývalého feudálního panství, přesto však mnohdy výrazně rozšířili svůj pozemkový potenciál.
                     Chloubou Pikárce byli tehdy rozsáhlé lesy, většinou krásně rostlé a čisté. Byly velice ceněné kvalitou svého dřeva, v letním období lákaly hosty jak z blízkého okolí, například z moraveckého sanatoria, tak i ze vzdálenějších měst. Tak například v roce 1930 si postavili inženýr Krčmář, majitel kožešnického závodu v Brně – Králově Poli a Bedřich Schäffer, syn účetního velkostatku v Moravci a současně úředník automobilové továrny Škoda v Brně dřevěnou turistickou boudu u protržené hráze dolního rybníka Tisu. Jezdili sem převážně na víkendy. Jinou chatu postavil v dalším roce na druhé straně hráze mlynář Alois Svoboda z Tiského mlýna a pronajímal ji v létě turistům. Tak velké kouzlo měla krajina kolem rybníků Tisů na pokraji rozsáhlých lesních komplexů.
                     Velkou tragédii proto představovala kalamita, k níž došlo 27. října roku 1930 v důsledku přetížení stromů mokrým sněhem a jejich následným polámáním prudkým větrem. Některé stromy byly vyvráceny i s kořeny. Partie krásného lesa tak během několika hodin vystřídal prales. Bylo zničeno asi 4 tisíce kubíků dřeva. Lesní pohroma krátce poté pokračovala v podobě neobvyklého množství ledového jíní, které polámalo další stropy již počátkem dalšího roku. Z dříve lákavého lesoparku tak mnoho nezbylo.
                     Nebyl to však jen přelom roku 1930 a 1931. Velice krutá zima byla i na rozmezí let 1928 a 1929. Tehdy, po celou druhou polovinu ledna a celý únor, klesala vytrvale teplota až na 32 stupňů Celsia mrazu. V některých částech republiky dokonce dosáhla až teplot – 42 stupňů. Velké mrazy byly doprovázeny také přívaly sněhu, které značně omezily dopravu na tratích. V Pikárci mělo mrazivé počasí za následek značný nedostatek vody. Pumpy zamrzly, litinové pumpy popraskaly. Voda byla získávána z rybníka Podvesníka, nebo z rybníka Švárovce za hájenkou. Mnohému dobytku v chlévech umrzly uši a nohy. Jeho majitelé tak byli nuceni zvířata přikrývat hadry a starým oděvem. Zmrzlo také množství stromů v zahradách. Zvláště kmeny třešní pukaly od korun až ke kořenům. Pupeny na větvičkách popadaly, ořešáky nevypučely vůbec. Škoda na ovocných stromech se projevila zejména až v letních měsících, kdy řídce olistěné stromy najednou opadaly a uschly. Pikárec měl do určité míry tu výhodu, že leží na volné otevřené planině. Horší situace pro stromy nastala u blízkých vesnic, položených v údolích u větších potoků a říček. Například v Bobrové a ve Strážku musely být mnohé zahrady zcela vykáceny.
                     Od dvacátých let vzrůstal význam pikáreckého kamenolomu, založeného asi na počátku osmdesátých let 19. století. Jeho dřívější majitelem byl František Myslivec z Pikárce. Kamenolom je umístěn na kopečku nad vesnicí na rozcestí k Tisům. Jeho majitelem v době první republiky byl hostinský František Broža z čp. 4. Z kamene tohoto lomu byly postaveny základy význačnějších budov v Moravci, školy, fary, sanatoria i Luisina domu. Od dvacátých let byl zdejší kámen dodáván na štěrk na silnice v Pikárci a v Moravci. Od roku 1931 měl lom pronajat okresní úřad v Novém Městě na Moravě na dobu deseti let. Provozoval jej Richard Mička ze Zvole. Původně povrchově lámaný kámen byl tehdy již pro značnou hloubku rozstřelován z boku. Pracovalo se tam přes celé léto až do podzimu. Od jara roku 1932 byla do lomu dopravena na ulehčení práce parní drtička a ve velkém vyráběn štěrk na silnice v širším okolí až k Ostrovu nad Oslavou a k Dolní Rožínce a Zvoli.
                     Ještě na počátku třicátých let se v Pikárci projevovaly následky světové války. V roce 1932 zemřel ve věku 26 let Václav Jež z čp. 39, který v roce 1920 onemocněl „spavou chřipkou“, zavlečenou do tohoto regionu vojáky, kteří se vrátili z jižních krajin, například z Itálie a Albánie. Celých dvanáct let byl upoután na lůžko.
                     Rok 1932 přinesl v Pikárci několik významnějších událostí. Především od 1. dubna toho roku byly zrušeny poštovní stanice v Pikárci a v Radkově. Doručování poštovních zásilek poté zastával listonoš z Moravce. Tento zásah byl důsledkem dosavadního vývoje, neboť obě poštovny již prakticky nefungovaly a moravecký listonoš roznášel zásilky již před tímto nařízením.
                     Od poloviny dubna byla také zavedena první autobusová doprava na lince Bystřice nad Pernštejnem – Velké Meziříčí, která projížděla Pikárcem. Majitelem byl Antonín Dajčar ze Strážku. Obyvatelům se tak značně zkrátila raní cesta do Bystřice a zpět, kam dojížděli za prací. Zájemců o dopravu však bylo značně málo a proto autobus od konce léta začal jezdit nepravidelně a na konci října ji majitel zcela zrušil.
                     29. května roku 1932 oslavil hasičský sbor v Pikárci čtvrtstoletí svého trvání. Před tím hasiči upravili dolní náves, zarovnali ji, v rohu při silnici vyzdili nádrž na vodu. Tím celou náves odvodnili a vyzdobili. Poté bylo kolem návsi vysázeno patnáct mladých lip.
                     Oslavy hasičů se zúčastnilo mnoho okolních hasičských sborů, které uvítal Bohumil Cendelín. Poté následovaly proslovy okresního náčelníka Františka Boháčka z Německého, nynějšího Sněžného, dále jednatele Josefa Šustáčka z Jam a okrskového přehlížitele Peringra z Rovného. Domácí sbor nato předvedl pod velením Aloise Nováka ml. požární cvičení. Přes nepřízeň počasí byla účast místních obyvatel i lidí z okolních vesnic značná a průběh oslavy byl velmi zdařilý.
                     V únoru roku 1934 rozvířil klidnou hladinu života v Pikárci případ tragické smrti kominického pomocníka Rudolfa Pajunka z Horní Bobrové, rodáka z Moravské Ostravy. Dne 10. února po provedené práci se tento zastavil ještě v hostinci na oběd a poté odešel k domovu. V trati „V Železných dolech“ směrem k Bobrůvce si omotal jeden konec dlouhého slabého drátu kolem zápěstí levé ruky, na druhý konec uvázal kámen a vyhodil jej na dráty elektrického vedení. Po zasažení proudem o vysokém napětí byl ihned usmrcen. Pohřben byl na hřbitově v Moravci. Důvod tohoto zoufalého činu nebyl zjištěn.
                     Na rozdíl od krutých zim na konci dvacátých a počátku třicátých let byla zima v roce 1936 velice mírná. Nedostatek sněhu si vynutil prodloužení pololetních prázdnin o několik dní, aby si žáci mohli vyjet za sněhem do hor. Ani tam však nebylo sněhu mnoho. Pupeny na stromech se již v průběhu zimních měsíců začaly rozvíjet a hostinským a řezníkům se nedostával potřebný led. Snad následkem mírné zimy se v měsíci květnu značně přemnožili chrousti. Některé stromy byly po jejich „náletu“ úplně ožrány, zejména listy švestek a rynglí byly úplně zničeny. V zámeckém parku v Moravci vypadaly duby jako v listopadu, byly úplně holé.
                     Dne 10. května toho roku byla v regionu provedena reorganizace školství. Moravec byl přiškolen do školního újezdu měšťanské školy ve Strážku, zatímco Pikárec do školního újezdu měšťanky v Křižanově.
                     Rok 1938 znamenal začátek postupného obsazování okrajových částí republiky německým fašistickým obyvatelstvem, respektive připojování těchto území k německé říši. Schylovalo se k válečnému konfliktu. Jako předzvěst další světové války byla někdy vykládána velká polární záře, která byla i ve středoevropské oblasti spatřena v úterý 25. ledna večer. Měla podobu velké purpurové clony, kterou prostupovaly světlozelené a modravé paprsky. Záře se vějířovitě pohybovala od západu k východu a zpět. Tento v našich krajinách vzácný jev způsobil místy poplach, neboť lidé, kteří jej neznali, se domnívali, že vypukl v blízké obci ohromný požár.

               

               

PIKÁREC ZA II. SVĚTOVÉ VÁLKY

Dne 15. března roku 1939 zaniká samostatné Československo a na jeho území, obraném o okrajové pohraniční partie, vzniká Protektorát Čechy a Morava. Jeho zřízení trvá následujících šest let a vstupuje do dějin jako tzv. druhá světová válka. Hned na jejím počátku byly zabaveny veškeré obecní kroniky. Kronika Pikárce, vedená od roku 1928, byla rovněž odevzdána okresnímu úřadu v Novém Městě na Moravě, předtím však byla její dosavadní část opsána, protože se nepředpokládalo její navrácení. Současně bylo pozastaveno další vedení kronik, proto zápisy, popisující události první poloviny čtyřicátých let, byly provedeny dodatečně až po skončení války a obnovení kronikářské činnosti.
                     Protože v Pikárci nežil žádný obyvatel německé národnosti, nedocházelo zde k přímé germanizaci. O to více se zde však prosazovaly některé příkazy protektorátních úřadů.      
                     S Pikárcem je spojena jedna tragická událost, k níž došlo v průběhu druhé světové války. Šlo o událost, které vyvrcholila smrtí několika pikáreckých mužů v čele se starostou Uhlířem. V souvislosti s brněnskými konfidenty gestapa došlo v květnu 1944 k zatýkání i v Pikárci. Už delší dobu, od 10. března tohoto roku, lidé v Pikárci a v Bobrůvce ukrývali a živili vojáky Rudé armády, kteří uprchli z německého zajetí. V Pikárci byl ukrýván ruský letec Vladimír Vlasenkov, který utekl ze zajetí u Vrchlabí. O úkrytu Rusů se však dozvěděli i spolupracovníci gestapa v čele s Františkem Šmídem. Šlo o dlouholetého funkcionáře komunistické mládeže, vyškoleného v Leninově škole v Moskvě. V době svého zatčení v létě 1940 byl členem krajského ilegálního vedení brněnských komunistů. Aby si zachránil život, začal spolupracovat s gestapem jako konfident pod jménem „Velký Franta“ a krycí šifrou B-105. Na svých „ilegálních“ cestách po Vysočině vypátral právě i ruské uprchlíky v okolí Pikárce, které soustřeďoval na jedno místo pikárecký starosta Petr Uhlíř. Šlo vlastně o veřejné tajemství téměř celé obce a sousední vsi Bobrůvky.
                     Když jinému konfidentu Paprskářovi nakonec svědomí nedalo a Robotkovi se ke své špinavé roli přiznal, prozradil i mnohé z činnosti Velkého Franty. odbojáři ze skupiny R 3 se tehdy pokusili Pikárecké varovat. Dne 20. května se sešli v lese mezi Křižanovem a Pikárcem generál Svatoň (Doubek) a hajný Josef Pavlas s Janem Novákem z Pikárce, který žil v ilegalitě. Od něj se dozvěděli, že Rusové už zmizeli neznámo kam.
                     Přítomní ještě netušili, že Šmíd, vydávající se za odbojáře, byl rychlejší a přemluvil pětici mužů, aby nastoupila do uzavřeného vozu brněnské pekárny Dělpe. Do auta byli Rusové vylákáni pod záminkou, že mají pod heslem „Moskva volá“ odejít na Slovensko, kde mají posílit partyzánské oddíly v odboji proti Němcům. Vůz však řídil gestapák Rott a za hodinu byli všichni vyloženi v Kounicových kolejích v Brně a skončili v zdejším vězení.
                     Novák dovedl Doubka s Pavlasem za starostou Pikárce Petrem Uhlířem, který byl velmi ochotný, o Rusech však nechtěl před neznámými mluvit. Při loučení mu tedy Doubek aspoň řekl, že ví, že tam Rusové byli. Pokud je někde ukryli, je to v pořádku. Pokud však zmizeli prostřednictvím někoho z Brna, je to pochybné a starosta by měl být připraven na všechno!
                     Schůzka proběhla v sobotu 20. května. A už v pondělí přijelo do Pikárce osobní auto se třemi muži, kteří se vydávali za členy podzemního hnutí. Ověřovali si, kdo konkrétně rudoarmějce podporoval a také rozhlašovali, že ti dva muži ze soboty byli od gestapa. Bylo tomu však právě opačně.
                     Už ve středu ráno došlo ještě za tmy k obklíčení Pikárce a sousední Bobrůvky a bylo zatčeno asi 25 občanů. Zadržení byli odvezeni do Kounicových kolejí v Brně. Celou událost popsal ve svých pamětech netínský hajný Josef Pavlas. Mýlí se však v údaji, že hned druhého dne po zatčení došlo k popravám sedmi mužů. I k zatčení došlo zřejmě nikoliv 24. května, ale až 30. května.
                     K tragickému završení události došlo až téměř po třech měsících. Trest smrti dostali starosta Petr Uhlíř a dále Otmar Štursa, František Smažil, Jindřich Mach, František Sýkora a František Klíma. Popraveni byli 18. srpna 1944. I Jan Novák později, 24. prosince 1944, také zahynul ve vězení. Nebyl však popraven, ale zemřel na zápal plic.

           

           

PIKÁREC PO ROCE 1945 A V DRUHÉ POLOVINĚ 20. STOLETÍ

                     Druhá světová válka skončila pro Pikárec, stejně jako pro ostatní obce, 9. května. Následujícího dne vesnicí procházela vojska Rudé armády, která Němce pronásledovala, a spolu s nimi po několika dnech procházela obcí zpět. Ihned po skončení války byl v obci zřízen Místní národní výbor, do jehož čela byl dosazen Ladislav Uhlíř z čp. 78. Ten se však již po deseti dnech své funkce vzdal. Jeho nástupcem poté byl Karel Dohnal.
                     Pikárce se dotkla také konfiskace moraveckého velkostatku bývalého barona Jiřího Nádherného, jak tendenčně ke své době obecní kronika uvádí, „německého majitele“, a to na základě dnes sporných tzv. Benešových dekretů. Stejně byl později postižen také majitel blízkého statku Radešín dr. Max Duré, který byl dokonce místními „vzbouřenci“ na svém zámku krutě popraven. Konfiskací získaná půda moravského statku byla poté přidělena občanům. Násilné vysídlení německých obyvatel z pohraničních částí Československa mělo za následek uvolnění značného množství půdy pro vnitrozemce. Zatímco někteří tam přicházeli jen s kořistnickými snahami vyrabovat opuštěné domy, jiní se zde natrvalo usazovali a obdělávali nově získanou půdu. Z Pikárce se do pohraničí vystěhovaly rodiny Rudolfa Broži z čp. 30 a Richarda Uhlíře čp. 50, kteří odešli do Trnového Pole u Miroslavi, dále František Pospíchal čp. 66, Josef Bojanovský čp. 51 a Josef Koudela z čp. 52, kteří se odstěhovali do Mladějova u Moravské Třebové. Do malé vísky Konratic u Benešova nad Černou v Novohradských horách se z Pikárce vystěhovali Josef Mazánek z čp. 41, Vincenc Kubíček čp. 26, Jan Kupský a František Kupský, oba z čp. 55 a František Kořínek z čp. 29. Štěpán Mazánek z čp. 20 odešel se svojí rodinou do Radkova u Vítkova na Opavsku a Josef Zadák čp. 74 do malé osady Kochánov jihozápadně od &scascaron;umavské Sušice.
                     Dne 26. května roku 1946 se konaly volby do ústavodárného shromáždění. Tyto volby měly ještě běžný průběh a nebyly výrazněji ovlivňovány komunistickou stranou, deroucí se v poválečném období výrazně do popředí. V Pikárci získala nejvíce strana lidová, která zde obdržela 116 hlasů, poté strana sociálně demokratická se 72 hlasy. Následovali komunisté s 11 hlasy a strana národně sociální, která zde získala pouhé 3 hlasy.
                     Rok 1948, na jehož počátku se vynucenou formou dostala do čela státu komunistická strana, vedená Klementem Gottwaldem, se do dějin Pikárce zapsal také prvním pokusem o založení společně hospodařícího spolku, tzv. zemědělského strojního družstva. To zde vzniklo v září tohoto roku a jeho zakladatelem byl Jan Smažil z čp. 17. Družstvo opatřilo hospodářské stroje a traktor značky „Škoda“ v ceně 210 640 korun. Trvání družstva však nebylo dlouhodobé, zaniká již roku 1950 při vzniku Jednotného zemědělského družstva, které také převzalo jeho mobiliář.
                     Další akcí v rámci socializace vesnice bylo založení maňáskového divadla v Pikárci, o jehož vznik se roku 1949 přičinil zejména Svaz československé mládeže. Téměř současně probíhá nová správní reorganizace, dosavadní okres Nové Město na Moravě zaniká a místo něj jsou utvořeny okresy Bystřice nad Pernštejnem a Žďár nad Sázavou. Pikárec po zániku novoměstského okresního úřadu je připojen k okresnímu úřadu v Bystřici, k níž v rámci soudní pravomoci dosud náležel.
                     Jak již bylo uvedeno, v roce 1950 vzniká v Pikárci jednotné zemědělské družstvo. Jeho úkolem bylo řídit kolektivizaci vesnice, vymýtit soukromé zemědělství a veškeré pozemky, zvířectvo a zemědělský mobiliář usedlíků stáhnout do jediné instituce. Přípravný výbor nového JZD vzniká v Pikárci 18. června 1950 a byl ihned schválen Okresní družstevní radou v Bystřici nad Pernštejnem. Předsedou JZD byl zvolen Josef Mazánek, místopředsedou Antonín Vrbka a přípravný výbor tvořil Karel Dohnal, Vilém Vrbka, František Jež, František Šustáček a B. Pokorný. Později byl přípravný výbor rozšířen ještě o další členy, jimiž byli Antonín Marek, František Broža, Bohumil Krejčí a Aloisie Uhlířová. Družstvo zpočátku obhospodařovalo 37 hektarů půdy. Dne 8 září převzalo dalších 47 hektarů, a to z usedlostí Marie Brožové čp. 7 a Emilie Brožové čp. 8, obě do nuceného nájmu.
                     Již v roce vzniku JZD špatně hospodařilo. Jako příčina bylo uváděno příliš velké sucho, které mělo údajně za následek nedostatek krmiva pro dobytek. Sklizeň pak byla ukončena o týden dříve.
                     Euforie z nově utvořené „socialistické“ instituce však záhy opadá. Již roku 1951 nastává mezi členy JZD rozladění, vyvolané zejména neschopností spravovat zabrané pozemky. Přítěží byla zejména půda, zkonfiskovaná od domů čp. 7 a 8. Jednotliví členové družstva si opět začínají obdělávat svoje někdejší pozemky ve vlastní režii a na společné jaksi nezbývá čas. Tyto pozemky se pak musí obdělávat jen za pomocí brigád. Nedostatky v hospodaření se projevují i po finanční stránce. Někteří členové ještě v průběhu roku 1951 z družstva vystupují. Následkem odchodu tří členů se však členská základna oslabila natolik, že již družstvo nebylo schopno obdělávat pozemky zmíněných domů čp. 7 a 8. Jejich původní majitelé byli proto žádáni, aby si tyto pozemky opětovně převzali nazpět. Po odmítnutí majitelky usedlosti čp. 8 Emilie Brožové byla její někdejší půda rozparcelována a přidělena drobným a středním rolníkům. Následně byl živý inventář pikáreckého JZD předán Státním statkům v Moravci, stroje převzala Státní traktorová stanice v Bystřici nad Pernštejnem. V této době byla již v přípravě výstavba kravína JZD; materiál na stavbu pak převzalo zemědělské oddělení ONV. Dosavadní kravín byl upraven z bývalé stodoly u domu čp. 7. Zabraná půda byla poté vrácena původním majitelům. Ihned nato bylo JZD v Pikárci zrušeno a jeho poslední čtyři členové začali opětovně hospodařit soukromě.
                     Pikárec svojí polohou vždy tvořil okrajovou obec bývalého soudního i politického okresu a i po utvoření nových okresních úřadů zůstal hraniční obcí. Chybělo dopravní spojení se sídlem ONV v Bystřici a k vlakové trase v Rožné. Proto bylo žádáno o zřízení autobusové dopravy do obou jmenovaných míst. Ještě roku 1950 byly autobusové linky povoleny a zřízeny. Z bývalé obecní pastoušky byla nato zřízena garáž pro autobusy.
                     Další akcí v rozvoji obce bylo zřízení obecního rozhlasu v Pikárci. Byl zde zbudován v listopadu roku 1950 a nahradil tak obecního bubeníka Josefa Vrbku z čp. 62. Provoz rozhlasu započal 18. listopadu.
                     V lednu roku 1951 proběhla celostátní reorganizace hasičských sborů. To bylo pojato do pravomoci ministerstva vnitra pod názvem Jednota československého hasičstva. Ze Sboru v Pikárci tímto zásahem odešli téměř všichni dosavadní členové a zůstala pouze jedna požární četa o devíti členech.
                     Do života pikáreckých obyvatel výrazně zasáhlo zprovoznění nové dráhy Tišnov – Havlíčkův Brod, k němuž došlo na konci roku 1953. Dráha byla již dlouhou dobu ve výstavbě, její činnost byla přerušena druhou světovou válkou, kdy byly zbudované tunely u Dolních Louček a Níhova využity jako dílny pro konstruování stíhacích letadel Messerschmit pro německou armádu a celé okolí upraveno na vojenskou továrnu „Diana“. Teprve na konci čtyřicátých let bylo ve výstavbě trati opětovně pokračováno. K Pikárci se trať nejvíce přiblížila u Křižanova, jehož nádraží je vzdáleno asi 6 kilometrů. Toto nádraží bylo pro pikárecké výhodnější, něž vzdálenější nádraží v Rožné, proto byla následujícího roku prodloužena autobusová doprava až do Křižanova. Další rozšíření autobusové dopravy nastává v roce 1954, kdy je k dosavadním linkám přidána ještě linka z Velkého Meziříčí do Žďáru nad Sázavou.
                     V roce 1956 dochází v Pikárci k opětovnému zřízení Jednotného zemědělského družstva. Bylo zde tak založeno JZD III. typu. Ustanovující schůze proběhla 23. února toho roku a nové družstvo mělo již tehdy 56 členů. V letech 1956 až 1958 byla vyprojektována výstavba nového střediska JZD, u některých budov byla ještě v roce 1957 započato s výstavbou. Jako první byla zahájena výstavba kravína a následovala stavba vepřína. Stáj pro jalovice byla upravena v hospodářské budově u čp. 8. Dále byla v tomto období vyprojektována výstavba dvou drůbežáren a mostní váhy spolu s vodovodem a kanalizací střediska družstva.
                     V roce 1960 došlo k několika změnám. Pikárce se snad nejvíce dotklo sloučení samosprávy se sousedním Moravcem, kde vzniká společný místní národní výbor. Snahám o podobné sloučení zemědělských družstev se však Pikárec vyhnul, došlo pouze ke spojení JZD v Moravci a Radkově, pikárecké JZD zůstává i nadále samostatné. V roce 1961 byla v místním středisku zahájena výstavba dalšího kravína.
                     Roku 1962 byla zahájena celková úprava návsi v Pikárci, která započala výstavbou nové čekárny u autobusové zastávky na křižovatce silnic. Konaly se přípravy na přeměnu návesních rybníčků do podoby betonových nádrží. Zpočátku je pouze navážena zemina, jejíž pomocí je plocha návsi vyrovnávána. Jsou skáceny staré stromy a postupně se provádí kanalizace obce. V tomto roce je také postavena třetí drůbežárna JZD. S úpravou souvisí také zánik bývalé kovárny, jejíž budova byla již značně rozpadlá. Bratři Stanislav a Pavel Ježovi, kterým budova náležela, ji zbourali a materiál odstranili.
                     Úprava návsi pokračovala i v dalších letech. V roce 1965 bylo dále pokračováno ve výstavbě kanalizace. V okolí tzv. Zemanova rybníčka byly pokáceny velké smuteční vrby, zasazené zde v roce 1930, které zkrášlovaly náves a jejich dřevo bylo rozebráno na topení. Tím zaniká další prvek původního vesnického koloritu. Roku 1966 byl zbourán domek čp. 56 a na jeho místě je vystavěna nová prodejna Jednoty Velké Meziříčí. Současně je toho roku dokončena kanalizace vsi a na návsi jsou vysázeny okrasné javory. Prodejna byla dokončena příštího roku a 1. prosince byla předána do užívání.
                     V tratích „Na Žlebích“ a „Pod Kříby“ jsou v roce 1967 meliorovány louky, modelované dosud hrázemi starých vypuštěných rybníků. Tyto hráze jsou rozhrnuty a srovnány s ostatním terénem. Tak zaniká jev, typický pro kdysi bohatou rybničnatou krajinu Křižanovska.
                     Úprava návsi byla dokončena v roce 1968. Na dolním konci byl zřízen park, ohraničený betonovými obrubníky a živým plotem, uprostřed probíhala stezka, lemovaná růžemi.
                     Do zdánlivě poklidného života Pikárce výrazněji zasáhl v roce 1969 požár budovy hostince čp. 4. Vypukl 6. listopadu dopoledne a ze stodoly se vzápětí přenesl i na hlavní budovu. Zasaženy byly i hospodářské stavby blízkého domu čp. 39. Značně poškozená budova byla pomocí občanů sice zakrátko obnovena, provoz hostince však již zde nebyl obnoven. Po jeho zrušení zde pak po nějakou dobu nebylo žádné restaurační zařízení, protože druhý hostinec v čp. 42 byl zrušen v polovině padesátých let 20. století. Další hostinec zde byl zřízen teprve s výstavbou kulturního a společenského domu na křižovatce.
                     Téhož roku dochází ke konečné úpravě dolního rybníčka na návsi. Jeho okraje byly pásovým traktorem upraveny do pravidelné obdélné podoby, vyzděny a opatřeny zábradlím. Původní typický návesní rybník tak dostává novou tvář uniformní betonové požární nádrže, podle „socialistického“ vkusu lahodící oku. Stejný osud čekal také na horní rybníček za kaplí, který byl takto „upraven“ v roce 1970. Oba rybníčky přitom výrazně zmenšily svoji někdejší plochu, což bylo také jedním z účelů rekonstrukce.
                     Od roku 1970 tedy přechází zájem obce na „zkrášlení“ okolí kaple v horní části návsi. Kolem ní byl zřízen nový plot a byl zde postaven památník obětem obou svatových válek. V březnu následujícího roku byl zbořen blízký domek čp. 27 za kaplí. Jeho majitel Alfons Zadák se i se svojí rodinou přestěhoval do domu čp. 32, který byl pro něj obcí získán výměnou za likvidované čp. 27. Domku se pro blízkost kaple říkalo „u děkanů“. Jak uvádí pikárecký kronikář, zbořením domku tak zaniká „pikárecké děkanství“. Současně je upraven blízký rybníček na požární nádrž.
                     V roce 1970 byla započata stavba společenského domu a bytovky na křižovatce silnic. Do konce roku byla vyhnána stavba v hrubé podobě, položena vazba a zakryta taškami. Stavba pokračovala i v dalším roce. Byly vyzděny štíty, realizovány práce v interiérech a zhotoveny omítky. Budova byla dokončena v průběhu první poloviny roku 1972 a o pikárecké pouti 9. července byla slavnostně otevřena. Den před tím ještě narychlo proběhla kolaudace budovy. V průběhu celého víkendu vyhrávala v obci na výletišti krojovaná hudba z Kyjova, otevření stavby bylo zahájeno slavnostní bohoslužbou v kapli sv. Prokopa na návsi a odpoledne byl kulturní dům odevzdán svému účelu.
                     24. září roku 1971 havaroval na silnici za rybníkem Podvesníkem na motocyklu Josef Mahel z čp. 8, který se zde srazil s protijedoucím motocyklistou Bojanovským z Kundratic. Ten se po dlouhotrvajícím léčení uzdravil, zatímco Mahel na místě skonal.
                     V průběhu roku 1972 byl zájem JZD zaměřen na stávající i bývalé rybníky v okolí Pikárce. Rybník Troubník byl vyčištěn, opraven odtok. Státní dětská ozdravovna, která sídlila v Moravci na zámku, projevila zájem o úpravu tohoto rybníka na koupaliště. Již v roce 1964 byl opětovně zřízen tehdy zaniklý rybník v Kosovech, jehož protržená hráz byla opravena. Bylo uvažováno také o opravě Zemanova rybníka severozápadně od Pikárce, který byl opakovaně znečišťován přitékající močůvkou z blízkého střediska JZD. V roce 1970 byl odbahněn také rybník Hrůzů v Hájcích.
                     Roku 1972 byly v celém Pikárci vyasfaltovány veškeré místní komunikace a přilehlé cesty od silnice k jednotlivým domům. Práce provedla v červnu toho roku firma Údržba místních komunikací ze Žďáru nad Sázavou. Asfaltem pokryto bylo celkem 9 400 metrů čtverečních silnic a cest.
                     Domek čp. 32, který získal krátce před tím Alfons Zadák náhradou za zbořený domek u kaple, podlehl 7. října roku 1972 zhoubnému požáru. Nejnutnější mobiliář se podařilo zachránit, stejně jako dobytek, uhořelo pouze prase. V Pikárci byla poté uspořádána sbírka, díky níž byl domek již na konci roku pod střechou.

PIKÁRECKÉ DOMY, VÝVOJ ZÁSTAVBY

                     Historii obce, a to nejen malé vesnice velikosti Pikárce, do značné míry zachycuje její zástavba, Původní stavební podoba jednotlivých domů se do dnešní doby v převážné míře nedochovala, zanikla buď zcela, nebo byla nahrazena novostavbami či pozměněna dílčí, ale přesto výraznou adaptací. Ze známých dokladů lze však předpokládat, že se během vývoje obce příliš neměnila a mnohdy přežívala až do počátku 20. století v ustáleném stylu. Zatímco na základě rekonstrukce majetkového vývoje jednotlivých domů, jejich pozemkového potenciálu a umístění v půdorysu vesnice, jejíž hloubka je dána dochováním příslušných písemných pramenů, lze dospět k výrazným a velice cenným informacím, které mohou značně doplnit mnohdy jen kusé konkrétní údaje k historii obce.
                     Pikárec má to štěstí, že jeho obyvatele lze kontinuálně rekonstruovat již od konce 16. století. Lze tak také sledovat proměny jednotlivých usedlostí, změnu v rozsahu příslušných pozemků a přesněji lokalizovat osudy Pikárce za třicetileté války. Příslušným grafickým pramenem, o něž se rekonstrukce vývoje domů a celkové zástavby opírá, je nejstarší přesné katastrální měření, tzv. mapa stabilního katastru, pro Pikárec vyhotovená v roce 1735. Její půdorysné rozvržení již přesností plně odpovídá současnému měření, její obsah však ještě zachycuje stav před překotným rozvojem zástavby v průběhu 19. a především 20. století.
                     Zástavba obce na této mapě sestává ze dvou zčásti oddělených celků – dvouřadé až téměř podkovovité návsi na západě a dvou neúplných řad východně, navazujících na dnešní hlavní křižovatku. Mezi oběma částmi je zejména v severní části výrazná proluka, do níž je v prostoru návsi vložen větší návesní rybník s izolovanou budovou hostince čp. 4. V jižní řadě funguje jako spojnice obou částí výrazná budova rychty čp. 13, dominující zejména svojí širokou parcelou. Je zajímavé, že podobně široká parcela se nachází také protilehle v severní řadě, kde náleží k „pouze“ lánové usedlosti čp. 5. Při určování rozsahu pozemků v této pasáži textu vycházím z nejstaršího známého stavu na konci 16. století, tedy ještě před pozdějšími úpravami, jenž snad zachycuje stav ještě z období středověku. Tato usedlost je na katastrální mapě z roku 1835 dost nelogicky vklíněna do rohu parcely, západním směrem k domu čp. 3 se pak nalézají dvě jakoby opuštěné stavební parcely, svojí šířkou odpovídající běžným řadovým usedlostem v Pikárci. Tyto pozemky náležely tehdy, tedy na počátku 19. století, k domům čp. 17 a 18, tedy k jedněm z největších gruntů v obci. Celkově tak stav půdorysu obce na začátku 19. století působí, jakoby zde došlo k srostlici dvou návsí, a tedy dvojice obcí. Podobnou situaci je možno spatřit například v případech, kdy byla vesnice rozdělena mezi dva rozdílné majitele. Z hlediska urbanistického je také nejasné uzavření západní návsi v místech dnešního vyústění silnice směrem k Bobrůvce. Tato silnice je evidentně proražena druhotně, její průběh porušuje pásy pozemků, v místě zaoblení podkovovitého půdorysu návsi pak ve stavu z konce 16. století zřetelně chybí jedna usedlost, dnešní čp. 20. Tento domek, který se objevuje teprve od počátku 19. století, musel existovat již nejpozději v sedmdesátých letech 18. století, protože tehdy zavedené číslování domů s ním již počítalo a zařadilo jej jako poslední z vesnice před Tiským dvorem. Domek byl v 19. a první půli 20. století obecním majetkem. Jeho starší původ však připomíná volná záhumenicová parcela za ním, která k němu náležela.
                     Podkovovitým charakterem zástavby připomíná horní náves blízkou Bobrůvku, jejíž intravilán je však více kompaktní. Obdobným rysem je rovněž umístění rychty v nejnižší části zástavby. Díky velice nízkému stavu dochování příslušných písemností k dějinám Pikárce z období středověku a nejednotnému a značně roztříštěnému vývoji žďárského klášterního panství zřejmě zůstanou počátky a nejstarší podoba obce navždy nevyřešeny.
                     Budovy na konci 16. století byly nepravidelně rozděleny i z pohledu rozsahu gruntů. Převahu měly grunty půllánové, soustředěné na západním okraji obce
(čp. 1, 2 a 19) a pak v jižní části (čp. 15, 16), v protilehlé poloze pak také ve východní návsi (čp. 6 a 12). Podkovu západní návsi ukončovaly grunty třičtvrtělánové (čp. 3 a 14), další stejně rozlehlý statek se nacházel také na okraji východní části Pikárce (čp. 8). Tamní zástavba byla prostřídána velkými lánovými usedlostmi (čp. 5 a 7), další podobně velký grunt byl v jihozápadním cípu obce (čp. 18), kde sousedil s velkým dvoulánovým statkem (čp. 17), který však již tehdy vykazoval množstvím odváděných dávek výrazně menší rozsah. Izolovaným objektem byla stará zákupní rychta (čp. 18) v jižní části vsi.
                     Je možné, že absenci usedlostí v severní řadě návsi způsobilo jejich zpustnutí za starších válek zřejmě ještě z období pozdního středověku, kdy již nebyly obnoveny a jejich pozemky si přisvojily grunty čp. 17 a 18 a možná také sousední statek čp. 3. Možnost ztotožnění nastíněné verze zániku domů v průběhu třicetileté války, která se do dějin Pikárce zapsala značně živelně, nelze spolehlivě doložit. Trojice usedlostí v severní řadě domů (čp. 5, 6 a 7) skutečně v průběhu 17. století zpustla, nikoliv však současně, ale kromě čp. 6, který byl opuštěn již v prvních letech třicetileté války, ostatní dva přišly o své majitele až po skončení válečného období, a to jako jeho důsledek. Krajní z této části zástavby – čp. 8 – dokonce válečné události úspěšně přežil, stejně jako krajní budova v jižní řadě zástavby, dům čp. 12. V případě absolutního zániku by také o tom musela být zachycena zmínka v tzv. lánovém rejstříku – nejstarším katastrálním operátu, mapujícím číselně a slovně stav obce v letech 1657 a 1674, případně v již zmíněném odhadu panství z roku 1663. Nelogický a nápadný rozsah usedlostí čp. 17 a 18, případně ještě 3, 14 a široká parcela domu čp. 5, zabírající šířku přibližně tří běžných domovních parcel, doložené již na konci 16. století, mluví pro variantu staršího zániku zmíněných statků. S přihlédnutím k značnému zastoupení půllánových gruntů zejména po obvodu horní návsi a uvažováním o původním rozčlenění všech statků v rozsahu polovice lánu celková situace najednou dává smysl. Přibližně pětice volných domovních parcel v severní řadě zástavby Pikárce mezi domy čp. 3 a 5 o uvažovaném rozsahu půl lánu nápadně koresponduje s přesahem rozlohy usedlostí čp. 3, 5, 14, 17 a 18. Podobné náznaky jeví také izolovaná skupina domů čp. 6 až 8.
                     Lez tak s určitou mírou pravděpodobnosti říci, že Pikárec byl v době svého vzniku tvořen protáhlou dvouřadou návsí, na západě půlkruhově uzavřenou. Tvořil tedy tzv ulicovku, přístupnou pouze z jednoho směru, v tomto případě od průběžné komunikace při východním okraji vesnice. Její trasa však podle starších katastrálních map nevedla přesně v souladu s nynější silnicí, alespoň v úseku jižně od obce. V části mezi rozcestím a hrází Podvesníka totiž nápadně porušuje parcelaci polí v trati „V Humbercích“, zato nápadně se její starší trasa jeví na opačném břehu téhož rybníka, kde ji dnes respektuje řada novostaveb. Toto přeložení cesty však není zcela nového data, zachycuje je nejen již vojenská mapa z roku 1764, ale i mapa křižanovského panství z počátku 18. století. Tato mapa také uvádí jako spojnici Pikárce s Bobrůvkou cestu, vedoucí nikoliv dnešní trasou, ale obloukem přes hráze rybníků Horního Tisu a Ratanu. Nynější spojnice k Bobrůvce svým napřímením ukazuje na mladší původ konce 18. či počátku 19. století.
                     Třicetiletou válku přečkala v pořádku pouze asi polovina usedlostí. V severní řadě to byly pouze domy čp. 3 a 8, v jižní pak většina, kromě domů čp. 16 a 19. Grunty čp. 6 a 19 byly opuštěny hned v prvních letech války, snad tehdy či krátce poté zanikl zásahem císařských vojsk plukovníka Meroda statek čp. 16. V posledních letech války byly opuštěny domy čp. 1 a 2, po válce pak čp. 5 a 7. Tyto posledně jmenované domy nezpustly přímým vlivem války, ale jako důsledek hospodářského a společenského rozvratu, válkou způsobeného. Obnova těchto gruntů neproběhla ihned, ale až po určitém období, teprve až došlo ke konsolidaci celkového stavu země a panství. Dokonce do počátku sedmdesátých let 17. století zpustly v Pikárci ještě další tři grunty, čp. 12, 17 a 18. Tyto však jen krátkodobě a v důsledku úmrtí jejich majitelů. V roce 1674, kdy byl proveden další katastrální soupis obyvatel, tak v Pikárci existovalo pouhých pět osedlých statků, z původních patnácti, tedy pouhá jedna třetina. Moravecké panství bylo celkově oproti jiným panstvím na Vysočině postiženo válkou poměrně značně, zpustlo zde asi 40 procent domů.
                     Kdy došlo k osazení opuštěných statků, není díky absenci příslušných pramenů známo. Je však jisté, že k roku 1749, kdy byl realizován další soupis obyvatel, bylo všech patnáct domů v Pikárci již opět osedlých. V průběhu druhé půle 18. století se začíná dosavadní půdorys obce zahušťovat drobnější zástavbou, převážně domkáři. Na návsi nad větším z rybníčků je vystavěna panská hospoda čp. 4, která se poprvé připomíná teprve v roce 1775. Tehdy byl jejím držitelem Jiří Kříž. Ten v tomtéž roce prodal hospodu za 100 zlatých Janu Markovi, je tak zřejmé, že zde hostinec stál již dříve. Jeho absenci v starších soupisech lze vysvětlit panskou držbou hostince, kdy se vrchnostenské reality do katastrálních soupisů až na výjimky nezapisovaly. Podle místní tradice byl hostince vystavěn již roku 1675, kdy jej darem dostal panský lokaj z Moravce od svého pána spolu s 18 měřicemi polí a kusem louky. Kdyby tomu tak skutečně bylo, nemohl by chybět v katastru z roku 1749 a ani později a nemohlo by jít o pevnou panskou nemovitost.
                     Od konce 18. století, jak již bylo řečeno, se začala zástavba Pikárce rozšiřovat. K roku 1835 zde bylo již 37 domů, včetně Tiského dvora a mlýna. Na číslech 32 a 34 byly obecní pazderny, na čísle 20 pastouška. Posléze docházelo také k rozhojňování počtu domů nejen novou zástavbou návsi či v okrajových částech vesnice, ale i formou parcelace jednotlivých gruntů. Nahodile se dochoval zápis v jedné z pozdějších pozemkových knih moraveckého panství z konce 18. století, kde se názorně hovoří o vzniku usedlosti čp. 33 Jakuba a Eleonory Procházkových. Zápis uvádí výstavbu domu čp. 33 „při gruntě Jakuba Zadáka… v díle dvanáct sáhů a v šíře čtyry sáhy“, které náležely Eleonoře Procházkové, sestře Jiřího Zadáka, dědičně po jejich otci. I takto se tak řešily dědické podíly mezi sourozenci. V důsledku toho tak docházelo ke zmenšování bývalých rozsáhlých gruntů. Nelze se tak divit, že stav pozemků u jednotlivých statků se v roce 1835 mnohdy výrazně lišil od rozsahu z poloviny 17. století. V některých případech dostávaly samostatná popisná čísla i výměnky u jednotlivých gruntů a stávaly se z nich oddělené domy, které bývaly dokonce prodávány majitelům i mimo vlastní rodinu. Na konci dvacátých let 20. století byla tak v Pikárci 69 popisných čísel a průběžně vznikala další. Dnešní stav usedlostí činí tak více než sto domů.

NÁZVY TRATÍ KATASTRU PIKÁRCE

                     Názvy jednotlivých tratí bývaly před zavedením prvotních parcelních čísel na konci 18. století označovány pozemky v určitých částech katastru obce. Toto označení bylo sice značně nepřesné a spíše pouze orientační, pro toto období však dostačovalo.Bylo využíváno při soupisech pozemků jednotlivých majitelů v katastrech v době kolem poloviny 18. století, z posledních let jeho čtvrtého desetiletí se také dochoval nejstarší úplný soupis těchto traťových jmen.
                     Traťové názvy vznikaly po celou dobu historie obce, většinou jako odraz přírodní podoby krajiny, někdy také podle blízkých důležitých přírodních bodů a útvarů, jindy podle lidských výtvorů a historických událostí. Jejich výčet procházel během vývoje dílčími proměnami. Některé názvy zanikaly a byly zastoupeny jmény novými. K tomu docházelo při přeměně krajiny, kdy aktuální výraznější prvek nahradil svým názvem starší zažité pojmenování.    
                     Pro Pikárec se v historických pramenech dochoval soubor traťových jmen pro polní a luční trati, pro pastviny a rybníky. Jde o dva soupisy z let 1756 a 1789. Tyto soupisy se navzájem odlišují. Zatímco starší seznam je poněkud stručnější a zachycuje pouze názvy polí a luk, mladší soupis uvádí kromě toho také jména pastvin, lesů a rybníků a je také rozsáhlejší. Výčty jmen jsou řazeny podle jednotlivých gruntů, takže se u rozsáhlejších pozemků několikrát opakují. V druhém soupisu se objevují také názvy tratí obecních a vrchnostenských pozemků. Některé názvy se také objevují v několika variantách, zejména ve druhém mladším soupisu. V archívních pramenech bylo zjištěno k roku 1756 35 názvů luk a 55 názvů polních tratí. V roce 1789 pak bylo uvedeno 32 jmen lučních ploch, 20 jmen pastvin, 29 polních tratí, 6 jmen lesů a 10 rybníků, z toho jeden byl pustý. Přiložený seznam těchto názvů ukazuje nejen jejich úplný výčet, ale i zmíněné rozdíly mezi oběma soupisy.
                     V roce 1756 se vyskytují traťové názvy pikáreckého katastru, pojmenované podle přírodních útvarů a jevů (Mezi Kopci, Na Kopci, V Kopcích, Na Okrouhlici, Na Žlebě, Na Žlíbku, Na Žlebích, U Slaniska, V Hoře, U Žleba, U Vrška, Na Suchých, Suché, Pod Kříby), podle druhu porostu (Březinka, U Březinky, Pod Borovinou, U Boroviny, Na Nivách, Na Nivkách, V Hájcích), dále podle mnohých rybníků (Pod Kuchyní, U Kuchyně, Pod Podvesníkem, Za Podvesníkem, Pod Troubníkem, U Troubníku, U Rybníčka, U Strážníka, U Tisu, snad také U Losu) a také podle jiných přírodních a historických zajímavostí či událostí. Do této kategorie náleží názvy jako V Kosových (zaniklá vesnice), V Čihadlách (podle místa čižby – lovu ptactva), Na Hlínách, U Hliníka (místo těžby hrnčířských hlín směrem k Horní Libochové), U Dolu, U Železných dolů (místo dolování železných rud v 17. století). Některá jména byla vytvořena podle vztahu příslušných pozemků k vesnické zástavbě a komunikaci (Pod Zahrady, U domu zahrada, Záhumenice, U Bobrůvky, U Silnice – zde může jít také o rybník u Jakubovského dvora), případně podle majitelů (Na Špačkovský, U Bečkovskýho). Některá jména nelze v současnosti již blížeji interpretovat. Sem náleží například názvy Na Hnidavcích, Pod Zutly, Hamberg, Na Hambercích, Na Hamberku, V Hamberku, V Humpercích.
                     Soupis z roku 1789 zmiňuje kromě dříve uvedených jmen i jiné, například louky Pod Rathanem, Pustej rybník, U Hrůzovýho rybníčku, U pastoušek, V Ouský leči, pastviny U Rathanu, V dědině, pole Pod dvorem, U Rathanu, U Soudníku a V lese. Pustým rybníkem je míněn rybník pod rybníkem Kuchyní, označovaný takto i v podobě traťového názvu.

               

ZANIKLÁ VESNICE KOSOVY

                     Součástí nynějšího územního katastru obce Pikárce je i místo, kde stávala v období středověku vesnice Kosovy. Její polohu připomíná dochované traťové jméno „V Kosovech“ či „V Kosových“, které se váže na pole, louky a pastviny jihovýchodně od obce, na výběžku katastru, navazujícím těsně na území Horní Libochové. V těchto místech se nalézá mělká a plochá pramenná pánev s rybníčkem, kolem níž se mohla v dřívějším období rozkládat  skupinka domků uvedené vesnice. Na dnešních podrobných topografických mapách je toto území zachyceno pod traťovými názvy „Pod borovím“ a Topolovo pole“. Bližší původ tohoto současného pojmenování nebyl zjištěn. Majitel některého z domů v Pikárci v průběhu jeho historie, zejména v posledních stoletích, není znám. Zmíněná polní a luční trať náležela v průběhu první poloviny 19. století, kdy jsou dochovány první podrobné katastrální mapy, k domům 1, 2, 3, 5, 13 a 15 v Pikárci. Žádný z jejich majitelů se však ani tehdy, ani dříve či později Topol nejmenoval. Na severu navazují na trať „Kosovy“ pole „Pod borovím“, dříve „Pod Borovinou“ a západněji trať „Za křížem“, vážící se ke kříži u silnice od Křižanova. Jižně od trati „Kosovy“ sousedí s jejím územím protáhlý pás lesa, nesoucího na starších mapách název „Vodanky“. Tento název se však v souboru traťových jmen v průběhu druhé půle 18. století nevyskytuje, a to ani mezi polními tratěmi. Původ lesa v těchto místech je totiž novější, ještě na konci 18. století zde podle mapy I. vojenského mapování bývala pouze pole.
                     První doklad o vsi tohoto jména je z roku 1393. Toho roku započal vleklý spor mezi johanity ze Starého Brna a plebány (faráři) kostelů V Horních Borech, Bobrůvce, Dolní Bobrové a Obyčtově o desátky z přináležejících vsí. Spor probíhal od dubna do července toho roku a týkal se vesnic Bohdalce, Moravce, Mirošova, Kosova a Kreuzendorfu. Tato posledně jmenovaná ves je ztotožňována s nynějším Rousměrovem. Všechny tyto obce náležely před vznikem jednotlivých kostelů křižanovské farnosti. Komendátor špitálu sv. Ducha na Starém Brně obžaloval plebány zmíněných kostelů, že neprávem zadržují desátky z uvedených vsí, které podle darování Přibyslava z Křižanova z roku 1239, potvrzeného biskupem Robertem i olomouckou kapitulou dalšího roku, byli povinni odevzdávat v plné výši plebánovi kostela v Křižanově pro starobrněnský johanitský špitál, jak to činili i jejich předchůdci. Ves Kosov, jak se tehdy nazývala, příslušela spolu s Moravcem k farnosti Bobrůvka. Je zajímavé, že se spolu s těmito vesnicemi neuvádí také Pikárec, který leží právě mezi jmenovanými obcemi. Nelze uvažovat o neúmyslném vynechání Pikárce v souvislosti s textem hlavní listiny, z něhož je zřejmé, že vesnic, z nichž byly desátky pobírány, bylo mnohem více. Ze svědectví Jana řečeného Caesar z Křižanova z 24. května roku 1393 vyplývá spolehlivě, že k bobrůvecké farnosti náležely jen Moravec s Kosovem.
                     Po další období se Kosov v dochovaných písemných pramenech neuvádí. Jeho osudy se zřejmě odvíjely od historie blízkého Pikárce a spolu s ním také přišla ještě před koncem středověku do rukou Pernštejnů. V jejich majetku mezi osedlými vesnicemi se však při Pikárci v roce 1500 neuvádí, přestože její území k tomuto panství náleželo. Určité vysvětlení poskytuje dnes nezvěstný urbář pernštejnského a připojených panství, pocházející zřejmě z konce 15. století, nebo z prvních let století následujícího. Podle dochované stručného výpisu z pera moravského archiváře Antonína Bočka, rodáka z nedaleké Bystřice nad Pernštejnem, bylo v tomto prameni u Horní Libochové uváděno „pusté Sedliště“, tedy místo zpustlého osídlení. Právě severozápadní cíp územního katastru Horní Libochové navazuje na pikáreckou polní trať V Kosovech“, je zřejmé, že díl pozemků zaniklé vsi posléze připadl kromě Pikárce také právě k Libochové.
                     Údaj ztraceného urbáře by tak ukazoval na zánik vsi Kosova již před koncem 15. století. Nezmiňují ji ani prodejní smlouvy křížanovského a moraveckého panství z let 1560 a 1562. Druhá uvedená smlouva však zachycuje „ves pustú Starý Pikárec“, je však možné, že jde o omyl písaře a záměnu za v předchozí smlouvě uvedenou „ves pustú Starý Rousměrov“. Teprve při prodeji moravského panství Václavem Lhotským ze Ptení Janovi Munkovi staršímu ze Ptení v roce 1595 je na konci výčtu prodávaných obcí uvedena pustá ves Kosový.
                     V dalším období se zaniklé Kosovy již výslovně neuvádějí. Pouze v děkanské matrice Velkého Meziříčí je k roku 1672 zachycena zmínka o desátcích, které z polí „Kosovy“ plynuly křižanovské faře. Šlo o každý dvanáctý snop ze všeho setého obilí. Následně se již někdejší vesnice připomíná jen v podobě traťového názvu.
                     Je zřejmé, že ves Kosov zaniká ještě v průběhu 15. století. Stejně jako Pikárec se nejmenuje ani v jednom ze tří středověkých urbářů žďárského klášterního panství z tohoto století. Kromě zmínek v několika listinách, souvisejících se sporem v roce 1393, z dubna až července tohoto roku, kde se ve výčtu sporných vsí Kosov opakovaně objevuje, není dnes známa další zmínka, zachycují ves v její existenci. Naproti tomu v roce 1436 se v její blízkosti poprvé připomíná Pikárec spolu s křižanovskou částí majetku žďárského kláštera. Jak nasvědčují některé zřejmé změny v struktuře osídlení před husitskými válkami a po nich, kdy mizí některé dosud uváděné vesnice a naopak se místo nich objevují vsi jiné, je možné, že jedním z těchto případů je i dvojice Kosov – Pikárec.

               

SBOR DOBROVOLNÝCH HASIČŮ V PIKÁRCI

                     Sbor dobrovolných hasičů v Pikárci vzniká již na začátku 20. století. První přípravná schůze k založení hasičského sboru byla konána dne 20. srpna roku 1905. Tehdy bylo dohodnuto provést nábor členů a zajistit finanční zdroje na nákup hasičské techniky. Sedláci, chalupníci, řemeslníci i bezzemci všichni společně se starali, jak sehnat dostatečné peněžní prostředky na zakoupení ruční hasící stříkačky. Tato stříkačka byla poté zakoupena od firmy Smejkal Čechy za 2 400 korun. Následně bylo dokoupeno i 120 metrů hadic. Nová stříkačka byla provizorně uskladněna u Jana Zemana v čp. 14.
                     Po dokončení přípravných prací se konala ustavující schůze Sboru dobrovolných hasičů v Pikárci dne 25. května 1907 za účasti třiceti členů a pokračovala dne 26. května 1907 za účasti dvaceti členů. na schůzi byla zvolena první část výboru ve složení:

Druhý den 26. května 1907 byla zvolena druhá – technická – část výboru:

Stanovy schválilo c.k. zemské místodržitelství v Brně dne 15. února 1907 pod č.j. 6913.
                     V roce 1910 byla postavena hasičská zbrojnice, do které byla převezena ruční koňská stříkačka z domu čp. 14, která tam byla do této doby uložena.
                     Sbor se již od počátku účastnil různých kulturních akcí, pořádal divadelní představení a jiné slavnosti, s jejichž výdělku bylo dále pořizováno potřebné hasičské nářadí.
                     Z válečných akcí I. světové války se do Pikárce nevrátilo 10 chlapců, otců a synů rodin, mezi nimiž byli i někteří členové hasičského sboru. Jejich jména jsou uvedena v příslušné kapitole, pojednávající o jednotlivých nasazených osobách a jejich válečných zážitcích.
                     V roce 1932 organizoval Sbor oslavu 25. výročí schválení stanov Sboru dobrovolných hasičů. Oslav se zúčastnilo také 8 sousedních sborů.
                     Neodvratně se blížil rok 1938 a po dvaceti letech svobody byla vyhlášena další válka. V jejím průběhu byli v koncentračních táborech umučeni tito členové pikáreckého hasičského sboru:

                     Po skončení II. světové války byla v roce 1946 zakoupena nová motorová stříkačka PPS 8. Tento rok zaznamenal velký příliv členů SDH v počtu 10 mužů a 10 žen. Muži byli přijati k posílení stávající hasební techniky a ženy jako samaritánky a členky při kulturní činnosti.
                     Po komunistickém převratu v únoru roku 1948 byl v souvislosti se změnou politického zřízení přejmenován hasičský sbor na sbor požární. V této době na výzvu vlády odcházeli lidé z oblasti vysočiny osídlovat pohraniční části naší země, uprázdněné po násilných odsunech bývalých německých obyvatel. Z Pikárce tehdy odešlo 8 rodin, v nichž bylo 6 členů požárního sboru. Tato situace měla značný dopad na tehdejší činnost požárníků. jejich majetek přebíral Místní národní výbor a staly se složkou Národní fronty.
                     Násilná kolektivizace venkova a zakládání jednotných zemědělských družstev se negativně odrazila také mezi členy pikáreckého požárního sboru. Mnozí z nich poté ze Sboru odešli. Na těch, kteří zůstali, zůstala veškerá tíha odpovědnosti a jejich zásluhou se hasičský sbor znovu upevňoval a přihlásili se i další noví mladí členové.
                     V 60. až 80. letech 20. století sloužil požární sbor k ochraně majetku obce a místního JZD. Velkou měrou se pikárečtí požárníci podíleli jak pracovně, tak i finančně na budování obce, a to při úpravě návsi, stavbě Jednoty, kulturního domu, výletiště, úpravě požárních nádrží z bývalých rybníčků a pomníku padlým.
                     Po roce 1989 po změně státního režimu byl Sboru opětovně navrácen dřívější název Sbor dobrovolných hasičů. V roce 1997 si pikárečtí hasiči koupili novou motorovou stříkačku PS 12, roku 1999 bylo od JZD odkoupeno hasičské vozidlo ŠKODA CAS 24. V roce 2000 započala výstavba nové hasičské zbrojnice, umístěné za kulturním domem, která byla zkolaudována za tři roky. Budova bude slavnostně vysvěcena při příležitosti oslav stého výročí založení Sboru dobrovolných hasičů v Pikárci 12. června 2005.
                     Členové Sboru plní řádně své povinnosti při provádění hasičských prohlídek v obytných domech a hospodářských budovách občanů, pořádají taneční zábavy, výlety a jiné kulturní akce. Zúčastňují se rovněž soutěží v okrsku a soutěží hasičských družstev v rámci okresu. Aktivně spolupracují s vedením obce.
                     Od založení Sboru v roce 1905 vzniklo v obci 19 požárů, která hasiči za pomoci okolních sborů úspěšně likvidovali. jednalo se vesměs o požáry rodinných domků a hospodářských budov. Zásahy ve vedlejších obcích nebyly evidovány. Za řádné plnění úkolů byli mnozí pikárečtí hasiči vyznamenáni.

Členská základna od roku 1907:
Starostové:

Náčelníci (velitelé):

Jednatelé:

Pokladníci:

Členská základna SDH v Pikárci k 1. lednu 2005:

PIKÁRECKÉ ZAJÍMAVOSTI
Kaple sv. Prokopa

Soutěž Vesnice roku

fotografie jednotlivých ocenění

1995	čestné uznání
1999	čestné uznání
2004	čestný diplom
2005	zelená stuha
2006	čestné uznání
2007	bílá stuha
2008	zlatá stuha
3.6.2008	1.místo – krajské kolo
3.9.2008	2.místo – celostátní kolo