Místní VÝZNAMNÍ RODÁCI
Prof. Ing. Dr. Alois MYSLIVEC, DrSc., vědecký pracovník
* 11. ledna 1898 Pikárec
+ 27. prosince.1994
	Prof. Ing. Dr. Alois Myslivec, DrSc., člen korespondent CSAV, se narodil dne 11. ledna roku 1898 v Pikárci, v dome čp. 4, bývalém panském
hostinci. Po absolvování Vysoké školy technické v Brne v roce 1923 nastoupil u podnikatelského závodu, aby teoretické znalosti, získané na
vysoké škole, doplnil poznatky z praxe. V roce 1926 nastoupil místo u Zemské politické správy v Opave. Brzy se ukázalo, že jeho osobnost
přerůstá rámec, který mu poskytovaly místní stavby a menší vodní díla. V roce 1926 byl povolán pozdějším akademikem Smetanou do nově
zrízeného Výzkumného ústavu hydrologického a hydrotechnického v Praze-Podbabe jako vědecký pracovník, kde pracoval až do roku 1947.
V roce 1946 se habilitoval na Českém učení technickém v Praze pro obory mechanika zemin a zakládání staveb a stal se prvním profesorem
tohoto nového vedního oboru u nás. Svuj obor přednášel však externě již od roku 1945. Od roku 1963 do roku 1971 byl současně ředitelem
Ústavu teoretické a aplikované mechaniky.
V roce 1930 za své působnosti ve Výzkumném ústavu hydrologickém a hydrotechnickém v Praze-Podbabe byl pověřen, aby se zabýval nově
vznikajícím oborem mechanikou zemin a aby založil laboratoř. V dílnách ústavu byly zhotoveny první přístroje podle jeho návrhu, a to na
zkoušení propustnosti, stlačitelnosti a smykové pevnosti zemin. V tomtéž období zkoumal zeminy na návodní straně zemních přehrad u
Luhačovic a Plumlova a řešil jejich stabilitu při u nás poprvé použití válcové smykové plochy.
Výsledky svých šetření pak použil při stavbě zemních sypaných přehrad na Bečvě u Macecku a na Fryštátském potoce u Zlína ke stanovení
vhodnosti použitých zemin hlavně z hlediska propustnosti a stability svahu pro navržené sklony. Součástí prací byl i návrh hutnění, aby
nedocházelo k nadměrnému sedání hrází. Pro tento účel vypracoval teorii tzv. rovnovážné objemové hmotnosti, kterou dosáhne zemina po
konsolidaci geostatickým napětím, jenž pusobí v hrázi.
Dle návrhu profesora Myslivce se opravovaly a zabezpečovaly sesuté svahy na rozestavěných železničních tratích Zběhy – Zlaté Moravce
a Banská Bystrica – Diviaky. Návrh zabezpečení byl vypracován na základě statického výpočtu, v té dobe neobvyklého, se znalostí smykové
pevnosti zeminy.
Jako prukopnický čin lze charakterizovat i prvé použití teorie časového průběhu sedání, kterou použil profesor Myslivec při rozhodování
osudu jednoho z pilíru železničního mostu v Hranicích na Morave. V dané chvíli prokázal, že sednutí dosáhlo již 70 % celkového sednutí
a že jeho zbytek mostní konstrukce bez závad snese.
Nové poznatky z mechaniky zemin uplatňoval prof. Myslivec při zakládání mostních a průmyslových objektu. Při stavbě objektu pro Avii
Praze-Letňanech poprvé použil stlačitelné polštáre pod základy, které spočívaly na pevném pískovci, zatímco ostatní byly na jílech. Téhož
principu použil při zakládání objektu v Dubnici a na dalších místech tehdejšího Československa.
Jako znalec pracoval prof. Myslivec na Četných našich významných stavbách, například v Ostravě, Studénce, Brně, Zlíne, Plzni, Žiaru,
Zvolenu a Košicích. Pracoval jako znalec i v zahraničí na stavbe přehrady na řece Bystřici a v Braile na stavbě celulózky, v tehdejší
Jugoslávii na stavbě první zemní přehrady na řece Vlasine a u Kokin Brodu, na stavbě jadranské magistrály a silnice Beograd – Ulcinje.
V Itálii se zúčastnil jako znalec šetření příčin sesutí svahu hory Poc do nádrže na bystřině Vajont.
Výsledky svých výzkumu a nových poznatků uveřejnil prof. Myslivec ve více než stovce publikacích, kde mnohé problémy rešil naprosto
originálně, jako například závislost mezi Poissonovým součinitelem, úhlem vnitřního tření a soudržností, meze tlaku v klidu soudržných zemin,
únosnost základu na polštárích, problémy sekundární konsolidace, sedání vlivem opakovaného zatížení, spolupůsobení dvou plošných
základů, únosnost dvouvrstvého systému, optimální složení kameniva na stavbu rockfillových hrází a další.
Mimo velké množství studentů, kterí navštevovali předmět Mechanika zemin, profesor Myslivec vyškolil 12 aspirantu, kteří pod jeho
vedením získali hodnost kandidáta věd. Sedm pracovníku se pod jeho vedením habilitovalo pro obor Mechanika zemin a zakládání staveb.
Skriptum „Mechanika zemin“ se dočkalo osmi vydání a bylo zdrojem znalostí, ze kterého čerpala celá generace. Spolu s prof. Jesenákem
a prof. Eichlerem je také autorem celostátní učebnice „Mechanika zemin“. Byl členem komisí pro státní závěrečné zkoušky, pro obhajoby
kandidátských a doktorských prací.
Mimo své pracovní povinnost byl prof. Myslivec také členem Vědeckého kolegia mechaniky CSAV, předsedou národního výboru
mezinárodní společnosti pro mechaniku zemin a zakládání staveb (ISSMFE). Do likvidace Českého svazu stavebních inženýru v roce 1978
byl jeho místopředsedou.
Profesor Myslivec proslavil jméno naší školy mechaniky zemin, kterou v Československu založil a vybudoval na evropské úrovni.
Příznačným rysem jeho výzkumné a znalecké činnosti je, že se nikdy nespokojoval s rutinním řešením problému, ale vždy hledal originální
přístup a originálnířešení. Vybudoval si autoritu vědce, pedagoga, poradce, který vytvořil dílo velkých duševních hodnot i hodnot
materiálních, které je dnes těžké docenit a je třeba se před ním sklonit.
	



Pluk. Josef STEHLÍK, plukovník letectva
* 26. brezna 1915 Pikárec
+ 30. kvetna 1991 Slavicín
J

                     Josef Stehlík se narodil 26. března roku 1915 v Pikárci v rodině hajného Františka Stehlíka. Vyučil se soustružníkem kovů a elektromechanikem v Tišnově a roku 1935 narukoval dobrovolně k vojenskému letectvu. V rámci prezenční služby prodělal nejprve kurs leteckých mechaniků u Leteckého pluku 5 v Brně. Poté v letech 1936 až 1937 absolvoval u Leteckého pluku 1 T. G. Masaryka v Praze-Kbelích pilotní výcvik a na přelomu let 1937 a 1938 prošel i stíhacím kursem u Leteckého pluku 4 v Hradci Králové. Pak působil jako stíhací pilot u 39. stíhací letky Leteckého pluku 3 Generála – letce M. R. Štefánika. Létal zde v hodnosti četaře na stíhačkách Avia B-534, a to na letištích Vajnory, Piešťany, Malacky-Kuchyňa a Rabok. Rozpad státu jej zastihl ve Spišské Nové Vsi, kde působil jako instruktor základního pilotního výcviku u zdejší pilotní školy II.
                     Do zahraničního odboje odešel Stehlík ilegálně 5. června 1939 a jeho cesta vedla nejprve do sousedního Polska. Odtud odplul lodí do Francie. Po zahájení války byl přijat do řad l´Armée de l´Air a přeškoloval se v Chartres. Dne 2. prosince roku 1939 se stal jedním z prvních československých stíhačů, odeslaných na západní frontu. Společně s Jindřichem Beranem z Rožné byl zařazen do Groupe de Chasse III/3.
                     První vzdušný boj svedl nedlouho po svém přidělení ke Groupe de Chasse III/3, 21. prosince roku 1939. 12. května 1940 si pak Stehlík s Beranem připsali první společné vítězství. Zaútočili spolu s dalšími třemi Morany na přesilu čtrnácti dvoumotorových Messerschmittů Bf 110: Přestože se jim podařilo jednoho soupeře zasáhnout, byl Jindřich Beran sestřelen. Při čelním útoku byl zasažen do krku jedinou střelou a zřítil se do polí ve vesnici Serskamp u městečka Wetteren v Belgii. Stal se tak prvním československým pilotem, který padl v leteckém souboji v druhé světové válce.
                     Na francouzské frontě nalétal Stehlík 66 operačních hodin. Sestřelil zde 6 letounů a dalšího pravděpodobně. Po porážce francouzské armády odletěl do severní Afriky. Na lodích Royal Scotsman a David Livingstone se pak dostal spolu s řadou dalších Čechů a Slováků do Velké Británie.
                     Do RAF byl Josef Stehlík přijat hodností „seržant“ a 5. září 1940 se stal jedním ze zakládajících příslušníků 312. československé stíhací perutě. V jejích řadách bojoval v bitvě o Británii a poté při ofenzivních sweepech nad okupovanou západní Evropou. V Barvách RAF sestřelil seržant Stehlík dvojici Junkerů. Zbylá vítězství u 312. perutě dosáhl seržant Josef Stehlík v době, kdy jednotka operovala nad okupovaný kontinentem v rámci Kenleyského Wingu. Tehdy, dne 18. června 1941, se mu podařilo prokličkovat ze sevření skupiny šesti „stodevítek“, tedy Bf 109, přestože chvílemi visel jeho život téměř na vlásku. Díky jeho pilotnímu umění se mu však podařilo vyklouznout z obklíčení a dostat se při hladině Kanálu k anglickým břehům. Při dvou obdobných akcích – 8. a 10. července 1941 – si pak seržant Stehlík připsal další dvě vítězství nad Bf 109.
                     Službu u denních stíhačů opustil Josef Stehlík na podzim roku 1941 a následujícího půl druhého roku strávil jako instruktor. Od 28. října do 15. prosince 1941 nejprve vykonával funkci instruktora u CFS v Upavonu, kde létal na Tudorech a Masterech. později jej instruktorská činnost zavedla až do Kanady. Zde od 10. února do 15. července 1942 školil elévy na Harvardech u 39. SFTS ve Swift Currentu, od 16. července do 28. října 1942 působil  u 31. EFTS v De Wintonu, kde usedal nejčastěji do kabin Tiger Mothů a Stearmanů. Svoji „kanadskou“ kariéru učitele létání pak ukončil opět na Harvardech, a to u 34. SFTS v Medicine Hatu, kde pobýval od 28. října 1942 do 31. ledna 1943.
                     Mezi kanadskými letci byl Josef Stehlík pro svoji družnou povahu velice oblíbený. Byl pozván i na lovy kanadských jelenů wapiti. Při jedné výpravě za jeleny se střetli s největším kanadským medvědem grizzlym. Nebylo kam ustoupit. Josef však v tradici svého rodu nezaváhal a dvěma dobře mířenými ranami tohoto obra skolil.
                     Do operačního létání se Josef Stehlík – tentokrát již v hodnosti Flying Officer – vrátil dne 10. dubna 1943, kdy nastoupil zpět k 312. peruti. Jednotka tehdy podnikala výpady nad okupovaný kontinent. Zakrátko byl Stehlík povýšen na Flight Lieutenanta.
                     Spolu s dalšími dobrovolníky odplul Josef Stehlík v únoru roku 1944 na lodi Reina del Pacifico do Sovětského svazu. Zde byl povýšen na nadporučíka a stal se velitelem 1. letky 1. československého samostatného stíhacího leteckého pluku v SSSR. Po přeškolení na sovětské stíhačky Lavočkin La-5FN na základnách Ivanovo a Kubinka tento pluk odletěl na pomoc povstaleckému Slovensku. Dne 15. září přistál se svojí Lavočkou na letišti Tri Duby, aby dojednal technické podrobnosti příletu celého pluku. Stal se tak jedním z prvních československých letců, kteří z řad zahraniční armády opět dosedli na domácí půdě. Pluk operoval na Slovensku od 17. září do 25. října roku 1944. Během této doby zde získal velkou reputaci a respekt protivníka. Stehlík v těchto bojích zaznamenal svá poslední dvě vzdušná vítězství. Uzavřel tak bohaté skóre, které činilo 10 jistě sestřelených letounů, 3 pravděpodobně a 1 letoun poškozený.
                     Po potlačení povstání ustoupil Josef Stehlík se zbytky pluku zpět na Ukrajinu. Válku skončil ve funkci zástupce velitele 2. československého samostatného stíhacího leteckého pluku v Polsku, nedaleko od míst, kudy před šesti lety odcházel do zahraničního odboje.
                     Po návratu do vlasti vykonával Stehlík opět instruktorskou činnost. Roku 1945 vedl přeškolování příslušníků Letectva SNB na stíhací letouny S-99 v Praze-Kbelích, v roce 1946 přeškoloval instruktory pro Vojenskou leteckou akademii v Českých Budějovicích a v letech 1946 až 1948 vedl výcvik leteckých akademiků na letounech C-104, C-2 v Hradci Králové a na strojích CS-199 a na S-89 v Pardubicích.
                     V červnu 1948 byl však škpt. Josef Stehlík od letectva propuštěn. V následujícím roce byl navíc ještě zatčen a půldruhého roku pak strávil ve vyšetřovací vazbě v neblaze proslulém „domečku“ v Praze a na Loretě. Zároveň byl degradován na vojína. Po propuštění v roce 1950 pak nenašel lepší místo, než jako řidič a závozník. Nejprve působil u Pozemních staveb Brno, od roku 1963 pak v Lázních Lipová. Zde se roku 1964 dožil rehabilitace, návratu hodnosti a v roce 1969 odešel do důchodu. V roce 1990 byl povýšen na plukovníka v.v. Žil ve Slavičíně na Moravě, kde také 30. května roku 1991 ve věku 76 let zemřel.
                     Jeho neobyčejně úspěšná životní činnost na řadě front byla po zásluze oceněna mnoha vyznamenáními. Pětkrát byl vyznamenán Československým válečným křížem, třikrát Československou medailí Za chrabrost, dále obdržel Československou medaili Za zásluhy I. a II. stupně, Pamětní medaili československé zahraniční armády, Řád SNP I. třídy, francouzský Croix de Guerre se třemi palmami a dvěma zlatými hvězdami, Médaille Militaire, Médaille Commémorative des Services Volontaires dans la France Libre, britské The 1939 – 1945 Star with Battle od Britain Clasp, Air Crew Europe Star, Defence Medal a War Medal.  
 
 
Dle  světově uznávaného Prof.Ing.Aloise Myslivce, Dr.Sc. rodáka naší obce (1898 – 1994 ), byl postaven taneční parket v areálu kulturního zařízení obce, na základě teorie posouvání písku.
Dalším významným rodákem obce byl „Eso tří front“ světové války plukovník letectva Josef Stehlík (1915 – 1991).